Lenka Procházková

Bar na ostrově Lefkada

Slovo prohibice v nás ještě nedávno vzbuzovalo romantické představy zprostředkované americkými filmovými příběhy. Vlastní zkušenost jsme měli pouze s krátkodobými zákazy prodeje alkoholu ve dnech voleb či státních smutků.

Takové zákazy se daly předvídat a člověk měl možnost se včas předzásobit. Jako třeba v den, kdy naše státní televize přerušila vysílání a smutně ohlásila, že zemřel Brežněv. V té dávné době byla solidarita lidí tak samozřejmá, že mi tu dobrou zprávu minutu po odeznění sdělila vzrušená sousedka a okamžitě jsme obě vyběhly  do nejbližší sídlištní samoobsluhy pořídit potřebné. Podobně jednaly tisíce dalších „truchlících“ po celé republice, pouze Milan Šimečka, který se právě nacházel ve vlaku z Bratislavy, netušil, do jak rozjásané atmosféry přijíždí. (Mobily tenkrát nebyly). Ludvík Vaculík na něj čekal na hlavním nádraží, v ruce mlčky držel Večerní Prahu s černým rámečkem. Státní smutek však ještě nebyl vyhlášen, a tak se oba přátelé disidenti provokačně vydali do ruské restaurace Berjozka, kde si dali zádušní vodku, zatímco vrchní lezli po štaflích a zahalovali putovní výstavu Brežněvových portrétních fotografií černým flórem. Teprve v dalších dnech se hospody zavřely a předzásobení občané se usadili k televizím, aby sledovali přenos z pohřbu. Moskevští hrobníci byli zřejmě už po flámu, a tak se dostavili jen dva, čili jim rakev vypadla z popruhů. V repríze už to bohužel vystřihli, ale echo velkého třesku mám v uších ještě dnes.

Pozdější osvětově míněná Gorbačovova prohibice nám zdálky připadala záslužná, sháňku sovětských občanů po alkoholu ale nevymítila, pouze vyvolala síť nelegálních výrobců a tím mnoho lidí zabila. Dnes vodku v Rusku koupíte kdekoliv, prodává ji i církev ve svých supermarketech. Je kvalitní a na naše poměry i celkem levná. K nejprodávanějším značkám patří Putinka. Nejlacinější a přitom exkluzívní alkohol jsem ale ochutnala na Kubě. Sedmička bílého rumu (Havana club) stojí v přepočtu sedmdesát korun. Pro místní to ovšem představuje čtvrtinu běžného měsíčního platu, a tak se spokojují ostřejším nahnědlým rumem, který je doslova za pár drobných. I jeho výroba však spadá pod přísnou státní kontrolu.

Naše dnešní drama s metylalkoholem, dvěma desítkami mrtvých a dalšími hospitalizovanými vyvolává šok. Co je to za monstra, když „podnikají“ s jedem a posílají ho do oběhu a co je to za státní správu, když nedokáže občany, své zaměstnavatele, ochránit? Plošný zákaz prodeje tvrdého alkoholu a policejní a potravinářské kontroly snad přispějí k záchraně dalších životů. Ale jen dočasně. Země, která je ve spotřebě alkoholu na osobu podle světových průzkumů ceněná stříbrnou medailí se pátečním rozhodnutím vlády nestane krotkým outsiderem.

Heslovitě připojuji prognózu dalšího prohibičního vývoje. Pořadí důležitosti jednotlivých bodů si čtenář může prohodit dle vlastní úvahy.

1. Zvýší se zájem o černý trh praktikovaný domorodci. Tím přibudou i další oběti.

2. Vietnamští prodavači alkoholu se disciplinovaně přeorientují na víno, pivo a likéry. Tvrdý alkohol uskladní. Některé sklady budou vykradeny.

3. Policisté dostanou přidáno a enormě se zvýší zájem o toto povolání.

4. Vzroste společenský kredit lékařů a zdravotníků.

5. Na hranicích se Slovenskem, Polskem a Maďarskem budou zavedeny dočasné mimořádné celní kontroly v obou směrech.

6. Na hranicích s Německem a Rakouskem  budou kontroly diskriminačně jednostranné, což ale vlády Rakouska a Německa v EU obhájí.

7. Sníží se vývoz piva a vína, aby byla pokryta domácí zvýšená spotřeba. V té souvislosti se zvýší cena těchto nápojů.

8. Budou zřízeny speciální prodejny tvrdého alkoholu (importovaného z bezpečných teritorií) pro zahraniční turisty, kde kupující budou povinni předkládat pasy.

9. Několik zahraničních turistů bude obviněno z překupnictví a tyto speciální prodejny budou zrušeny.

10. Cukr se stane nedostatkovým zbožím.

11. Poté, co sociální sítě zaplaví recepty na domácí výrobu alkoholu, bude dočasným opatřením internet cenzurován…

Dalších pět bodů vypouštím po úvaze ze seznamu, jsou příliš katastrofické.

Lenka Procházková

Národní divadlo

Odvolání ředitele Národního divadla můžeme vnímat  jako další test toho, co  naše společnost ještě vydrží. Způsob a zejména zdůvodnění odvolání naznačuje, že občané jsou považováni za nesvéprávné publikum, kterému je možné předvádět cokoli. To, co dlouhodobě hraje ministerstvo kultury, je ukázkou již naprostého rozkladu státní správy a základních principů demokratického vládnutí.

Chci předem říci, že nevím, zda byl Ondřej Černý dobrý či špatný ředitel, nevím, zda je dobře, že došlo ke spojení státní opery a Národního divadla (osobně si spíše myslím, že nikoli).  Neznám výsledky auditu, a tak mohu jako běžný občan pouze hodnotit, jaké kroky ministerstvo podniklo a jaké argumenty předkládá loutková ministryně nám, platícím občanům.

Zopakujme si základní fakta. Paní ministryně odvolává ředitele Národního divadla, instituce velkého národního, kulturního i politického významu, bez předchozího varování a s okamžitou platností v okamžiku, kdy se rozjíždí divadelní sezóna.  V momentě odvolání  stávajícímu řediteli zbývalo pouhých 7 měsíců do konce jeho funkčního období a ve stejný  den, těsně předtím, kdy byl odvolán,  11 členů vedení Národního divadla žádalo v otevřeném dopise  o urychlené vypsání výběrového řízení na nového ředitele. Výběrové řízení na řízení divadla pouhých sedm měsíců před koncem funkčního období stávajícího  ředitele je spíše pět minut po zvonění, protože kvalitní kandidáti mají nesporně své závazky a nemohou odejít ze svého místa ze dne na den. Navíc převzetí tak významné scény, jako je Národní divadlo, není totéž jako převzetí pouťového loutkového divadla. Nezničit to, co se podařilo a zároveň prosadit vlastní umělecký rukopis, realizovat promyšlenou koncepci, vyžaduje přípravu a  komunikaci s bývalým vedením.

Zdůvodnění, proč byl ředitel odvolán, již spadá do kategorie černého humoru. Na jedné straně ministryně  tvrdí, že  ředitel Černý splnil požadované úkoly, vyrovnal se s transformací a že je třeba mu poděkovat. Zároveň ale dle nápovědy říká, že  ředitel manažersky selhal,  v divadle vytvořil  ekonomickou nestabilitu (to je obdivuhodná ekonomická kategorie a překvapivé zjištění při transformačních procesech). Ministryně kritizuje, že dochází ke stagnaci a zpomalují se procesy transformace (stagnace čeho? zpomaluje se co?), přičemž příčiny lze prý vidět ve špatně nastavených řídících procesech v instituci (jaké řídící procesy? v čem jsou špatně nastaveny?), na něž upozornil dubnový audit externí firmy (jehož výsledky s ředitelem nikdo nediskutoval) a i další  interní audit ministerstva (jehož výsledky s ředitelem též nikdo nediskutoval).

Pozoruhodně snadné je ovšem řešení. Ekonomickou nestabilitu, pomalost transformace vyřeší okamžité odvolání ředitele bez toho, že by již byl vybrán jeho odborný nástupce. Do funkce ředitele je dočasně jmenován ekonomický náměstek Martin Sankot, jehož kvalifikace k vedení naší nejvýznamnější divadelní scény zjevně spočívá v tom, že byl, jak sám přiznal,  několikrát (ale zase ne tak moc často) v divadle.

Uvědomme si, že nejde jen o Národní divadlo a že se jedná o velmi nebezpečný precedent. Ukazuje to  na  obrovskou aroganci moci, kdy se ministerstvo dívá na kulturní instituce stylem minulých stranických tajemníků.  Ředitel umělecké instituce však dnes není přímo řízen z ministerstva, je pouze ministerstvem jmenován na základě výběrového řízení. Podstatné je, že on nese odpovědnost za fungování instituce;  pokud je ředitel odvolán, ministerstvo by mělo poskytnout skutečně závažné zdůvodnění.  Setrvání ředitele jakékoli příspěvkové organizace ve funkci nesmí být výsledkem momentální nálady ministra či výsledkem mocenských bojů na ministerstvu, uvnitř stran či uvnitř koalic. Byť to paní ministryni ani jejím poradcům či náměstkům asi nikdo neřekl, ministr v demokratickém státě by se neměl chovat jako stranický tajemník, jemuž  stačilo zvednout telefon a ředitel skončil. To, že naše kultura nemá na růžích ustláno, je smutnou skutečností, ale to, že naši nejvýznamnější scénu bude  řídit ekonomický náměstek, je již naprostým výsměchem nám všem – umělcům i občanům.   To bychom opravdu více jak dvacet let po revoluci neměli připustit.

A jen pro silné povahy – odkazy na vystoupení paní ministryně, která nejen zodpovídá za podobu zákona o vyrovnání s církvemi, ale která nyní i určuje podobu vývoje naší hlavní divadelní scény.

Lenka Procházková