Advent – báseň zhudebněná Marií Mášou Kubátovou na albu Krajina mé duše, ale i tvé

Eva Stop Time (pro Evu Olmerovou)

Hvězdy padaly z nebe na zemi
na staré střechy černé sazemi,
když ze špitálu toho města
utekla v županu, a vrátný spal.
Taxík už čekal na svou paní
a zavezl ji bez optání
naposled ještě k smutné
partě.

Na dveře vinárny už přilepili
parte
bílé jak její prázdné dlaně
s černou linkou, co měla na
víčkách.
Vrchní si oblík nóbl bundu
a zdarma nosil hostům rundu,
když vešla po špičkách.

Jen ještě podívat se na ně
(než se to proflákne a pošlou
pro ni
Velký vůz, který uprchlíky
honí).
Za oknem padal hvězdný déšť
a místo hromu duněl jazz.

Teprve teď ji uslyšíme
a budem tleskat jako zjednaní.
Teprve teď ji oceníme,
když lokál zhas, a její hlas,
co neměl šanci ani zastání
bude na prodej a na vývoz
Czech made
jako český křišťál
český granát
a české pivo.
/Praha, 10.08.1993 – v den úmrtí Evy Olmerové/

Poslední výzva

Tak sebou pohni!
a jsi-li zdaleka
dej rychle vědět
jakou řec se mám učit
abychom spolu mohli

Protože dnes už tě nelapnu
na žížalku těla
zůstal mi háček bez návnady
jen ostrý kov rovnou do srdce
Až se zasekne, už si tě nechám
Jenže to spěchá!
Čas hledání mi přičmoudl
jak staré maso v ohni
tak sebou přece pohni
Dej rychle vědět
Z které řeky mám lovit
ta moje naše tady
to asi nebude
sklouzla jsem až na dno
prošla je bosýma nohama
teď je mám pořezané, že bys brečel
ale na smrt to ještě nevypadá
kulhat ovšem budu, vadí?

Abych se přiznala
není na mně už nic
zánovního
jen vlasy ujdou
a taky oči, někdy
Ovšem duše – to je zas jiná!
s tou bys vyvrcholil kdykoli
Jenže i duše lapá na chapadla
na přísavky slov

Tak sebou pohni!
a jsi-li zdaleka
dej rychle vědět
jakou řec se mám učit
abychom spolu mohli

Dnes už nehledám po stromech
Dnes věřím řekám
Ostrý kov rovnou do srdce
Pak si tě nechám.

/Praha, 1987/

Sdílet tento příspěvek

•