Národní divadlo

Odvolání ředitele Národního divadla můžeme vnímat  jako další test toho, co  naše společnost ještě vydrží. Způsob a zejména zdůvodnění odvolání naznačuje, že občané jsou považováni za nesvéprávné publikum, kterému je možné předvádět cokoli. To, co dlouhodobě hraje ministerstvo kultury, je ukázkou již naprostého rozkladu státní správy a základních principů demokratického vládnutí.

Chci předem říci, že nevím, zda byl Ondřej Černý dobrý či špatný ředitel, nevím, zda je dobře, že došlo ke spojení státní opery a Národního divadla (osobně si spíše myslím, že nikoli).  Neznám výsledky auditu, a tak mohu jako běžný občan pouze hodnotit, jaké kroky ministerstvo podniklo a jaké argumenty předkládá loutková ministryně nám, platícím občanům.

Zopakujme si základní fakta. Paní ministryně odvolává ředitele Národního divadla, instituce velkého národního, kulturního i politického významu, bez předchozího varování a s okamžitou platností v okamžiku, kdy se rozjíždí divadelní sezóna.  V momentě odvolání  stávajícímu řediteli zbývalo pouhých 7 měsíců do konce jeho funkčního období a ve stejný  den, těsně předtím, kdy byl odvolán,  11 členů vedení Národního divadla žádalo v otevřeném dopise  o urychlené vypsání výběrového řízení na nového ředitele. Výběrové řízení na řízení divadla pouhých sedm měsíců před koncem funkčního období stávajícího  ředitele je spíše pět minut po zvonění, protože kvalitní kandidáti mají nesporně své závazky a nemohou odejít ze svého místa ze dne na den. Navíc převzetí tak významné scény, jako je Národní divadlo, není totéž jako převzetí pouťového loutkového divadla. Nezničit to, co se podařilo a zároveň prosadit vlastní umělecký rukopis, realizovat promyšlenou koncepci, vyžaduje přípravu a  komunikaci s bývalým vedením.

Zdůvodnění, proč byl ředitel odvolán, již spadá do kategorie černého humoru. Na jedné straně ministryně  tvrdí, že  ředitel Černý splnil požadované úkoly, vyrovnal se s transformací a že je třeba mu poděkovat. Zároveň ale dle nápovědy říká, že  ředitel manažersky selhal,  v divadle vytvořil  ekonomickou nestabilitu (to je obdivuhodná ekonomická kategorie a překvapivé zjištění při transformačních procesech). Ministryně kritizuje, že dochází ke stagnaci a zpomalují se procesy transformace (stagnace čeho? zpomaluje se co?), přičemž příčiny lze prý vidět ve špatně nastavených řídících procesech v instituci (jaké řídící procesy? v čem jsou špatně nastaveny?), na něž upozornil dubnový audit externí firmy (jehož výsledky s ředitelem nikdo nediskutoval) a i další  interní audit ministerstva (jehož výsledky s ředitelem též nikdo nediskutoval).

Pozoruhodně snadné je ovšem řešení. Ekonomickou nestabilitu, pomalost transformace vyřeší okamžité odvolání ředitele bez toho, že by již byl vybrán jeho odborný nástupce. Do funkce ředitele je dočasně jmenován ekonomický náměstek Martin Sankot, jehož kvalifikace k vedení naší nejvýznamnější divadelní scény zjevně spočívá v tom, že byl, jak sám přiznal,  několikrát (ale zase ne tak moc často) v divadle.

Uvědomme si, že nejde jen o Národní divadlo a že se jedná o velmi nebezpečný precedent. Ukazuje to  na  obrovskou aroganci moci, kdy se ministerstvo dívá na kulturní instituce stylem minulých stranických tajemníků.  Ředitel umělecké instituce však dnes není přímo řízen z ministerstva, je pouze ministerstvem jmenován na základě výběrového řízení. Podstatné je, že on nese odpovědnost za fungování instituce;  pokud je ředitel odvolán, ministerstvo by mělo poskytnout skutečně závažné zdůvodnění.  Setrvání ředitele jakékoli příspěvkové organizace ve funkci nesmí být výsledkem momentální nálady ministra či výsledkem mocenských bojů na ministerstvu, uvnitř stran či uvnitř koalic. Byť to paní ministryni ani jejím poradcům či náměstkům asi nikdo neřekl, ministr v demokratickém státě by se neměl chovat jako stranický tajemník, jemuž  stačilo zvednout telefon a ředitel skončil. To, že naše kultura nemá na růžích ustláno, je smutnou skutečností, ale to, že naši nejvýznamnější scénu bude  řídit ekonomický náměstek, je již naprostým výsměchem nám všem – umělcům i občanům.   To bychom opravdu více jak dvacet let po revoluci neměli připustit.

A jen pro silné povahy – odkazy na vystoupení paní ministryně, která nejen zodpovídá za podobu zákona o vyrovnání s církvemi, ale která nyní i určuje podobu vývoje naší hlavní divadelní scény.

Lenka Procházková

Sdílet tento příspěvek

•