Jan Procházka s manželkou

Tímto nevšedně romantickým způsobem popisuje spisovatel Jan Procházka rodící se vztah ke své budoucí ženě. →

„Nemohl se na Arnoštku dívat, vnitřně se svíjel. Byla velice krásná… Sklonila trochu hlavu, měl pocit, že se mu nechce dívat do obličeje. (Domnívala se, že takto je její nos přijatelnější. Nechápala, že vůbec není s to vnímat podrobnosti jejího zjevu.)… Dělal si starosti, jak Arnoštce dát najevo, že právě on je tím mužem, kterého ona nezbytně potřebuje. Toužil by znát svoji osobu v jejích očích… Karbidové světlo slabé žárovky jí stékalo po obličeji, měla tvář vymodelovanou z jemné, skoro vzdušné hmoty. Ale nevnímal Arnoštku v podrobnostech, obklopoval ho celý její zjev, i její vnitřní podoba. Současně byla souhrnem všech jeho představ o ženě…“
Jan Procházka – Přestřelka

Rodiče Lenky Procházkové (maminka se ve skutečnosti nejmenovala Arnoštka, ale Mahulena) spolu byli šťastni až do předčasné smrti Jana Procházky v roce 1971. Atmosféru pohřbu otce popisuje LP ve fejetonu Děkovačka pro hrobníka.

Po otcově smrti Lenka jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová.

S mladší dcerou Cecílií

Současně už jako svobodná matka dokončovala vysokoškolské studium na FF UK a starala se o svou dceru Mariu. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem. V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma tedy vykročila poprvé do světa v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam – vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal na mnoho let jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie a syna Josefa. Po samizdatovém vydání Růžová dáma vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oceněna americkou cenou Egona Hostovského.

Předání ceny proběhlo neformálně – v neděli, protřednictvím poštovního doručovatele, který přivezl na motocyklu telegram s povzbudivou větou. Následoval šek v hodnotě tisíc dolarů. V té době téměř pohádková suma přišla mladé spisovatelce vhod. Psal se rok 1983, Lenka pracovala jako uklizečka v divadle (vysokoškolský diplom jí byl jako disidentce k ničemu) a žila od výplaty k výplatě.

Život sice nebyl růžový, ale měl jiné pestré barvy. Společenství zakázaných spisovetelů se scházelo často, někdy i v bytě LP, kde se připravoval literární časopis Obsah a organizovala autorská čtení samizdatových děl.

Většina samizdatových knih LP vyšla v i zahraničí, poslední knihou vydanou v edici Petlice byl dokument Jan Palach (1989). Po Listopadu 1989 již autorka publikovala oficiálně.

V roce 1994 založila s několika dalšími dobrovolníky spolek Šalamoun (byla členkou do r. 1999), který pomáhá prosazovat práva občanů v trestních procesech. Bojovala také za to, aby katedrála sv. Víta nepřešla z vlastnictví českého národa do vlastnictví katolické církve. Do roku 2004 byla LP též členkou Rady českého Rozhlasu a předsedkyní Společnosti Národní knihovny.

Od jara 1999 strávila dvanáct měsíců na tvůrčím stipendiu v Mezinárodním domě umělců v Bamberku, kde napsala historický román Beránek. V letech 2002 – 2007 působila LP v diplomatických službách jako kulturní tajemnice na Velvyslanectví ČR v Bratislavě.

Ve volbách r. 2010 organizovala akci Defenestrace 2010 – preferenční hlasování, díky kterému se obměnilo 48 poslanců ve sněmovně. V současnosti žije a tvoří v Praze. Neoprávněné nároky katolické církve na státní majetek kritizuje i dnes. Podala trestní oznámení na členy vlády a církevní hodnostáře a v rámci iniciativy Stop církevním restitucím bojuje proti přijetí zákona o takzvaných církevních restitucích.

Sdílet tento příspěvek

•