Říká se, že šťastný je národ, který má nudné dějiny. V Čechách si na život bez vzruchů vsadit nemůžeme – a což teprve naši předkové! I v obdobích zdánlivě monotónních, která vždy nastolila vítězná moc a její pořádkové čety, doutnaly pod povrchem apatie živé myšlenky a bylo jen otázkou času, kdy vyvřou nad terén násilně zválcovaný do jediné pravdy. Opakuje se to znovu a znovu a už to působí jako úděl. Není i naše dnešní snaha hledat pod nánosem lží ukryté odkazy a znovu obhajovat čest předků, marná? Kdo to potřebuje, když oni jsou mrtví? Jsou mrtví. Mnozí nemají ani hrob. Přesto nám stojí za zády jako zeď.
„Svědectví je akce zaměřená k budoucnosti, jediný možný projev lidské důstojnosti v hanebné době,“ věřil před mnoha desítkami let vznešený idealista Romain Rolland. V současných Čechách je možná na svědecká slova už pozdě. I kdyby byla vyřčena tisíckrát, je pravda hnaná do kouta. Zatímco lež, povýšená na jazyk úřadů a mecenášů vlády, má vydlážděnou cestu. Možná už nyní jsme, zdánlivě bez bolesti, překonali ten práh, za který by lidská důstojnost našich statečnějších předků nikdy nevkročila. Směrovky k budoucnosti jsou přitloukány jak značky ke hřbitovu a minulost je před našima očima demontována na součástky. Pro nový stroj času. Více…
