(Proslov na demonstraci v Brně svolané HzPD dne 4. května 2013)

Každý projev vypadá důležitěji, když má nějaké motto. Tak já vám na úvod přečtu jednu svou krátkou básničku. Napsala jsem ji asi před třiceti lety:

Jsme tu
ale dlouho tu nebudem
I náš hrob rozfoukne kosmický van
A jenom tomu kusu země se nějaký čas
bude říkat Čechy
Nikdo už nebude vědět proč
A v cizí hranaté řeči uvízne
slovo j a v o r
(název pro punčochy
zdobené pestrými pentlemi)
Ale i oni příští
budou nad našimi mrtvými hlavami
žít jen tak dlouho
dokud i je neposedne přizpůsobivost
A z jejich řeči se zachová slovo s t ů l
a bude znamenat v jazyku
tamtěch dalších vodu.

Nejspíš jsem to tehdy psala v nějaké depresi. Dnes už ale na deprese není čas.

Víte o tom, že zítra bude pražský arcibiskup Duka sloužit v korunovační katedrále mši za česká média? A že to bude v přímém přenosu vysílat Česká televize?

Na první pohled to působí jako dětinský nápad. Ale když si uvědomíme, v jaké roli dnes veřejnoprávní média jsou, můžeme tu zítřejší mši vnímat jako mši polní, jako požehnání zbraním plošného dopadu.

V době protektorátu ještě televize nebyla a propagandu okupanta plnil rozhlas a tisk. Ta situace nátlaku trvala naštěstí jenom šest let. Většina obyvatel od počátku věřila, že je to dočasné a vnímala proud žvástů a výhrůžek jen jako vnucenou kulisu. Ti odvážnější poslouchali v zatemněných pokojích BBC, kde často mluvil Jan Masaryk. Jeho projevy z Londýna pravdivě informovaly o vývoji války, o českých jednotkách, o naději. Poslech zahraničního vysílání byl trestný, a přesto to tisíce lidí riskovaly a pravdivé zprávy se šířily jako podzemní řeka.

V průběhu celonárodního květnového povstání, před šedesáti osmi lety, se lidé organizovali pomocí vysílání městských a místních rozhlasů. Krvavé boje o městský rozhlas v Praze a o centrální rozhlas na Vinohradech trvaly čtyři dlouhé dny. Už v první noci vyrostly v ulicích a na mostech desítky barikád. Domy, odkud rozhlas vysílal pokyny a žádosti o pomoc, byly bombardovány, ostřelovány těžkou technikou, boje probíhaly i uvnitř těchto budov. Svou slavnou roli si Československý rozhlas zopakoval v srpnu 1968. I tehdy tam umírali lidé, i tehdy se tam stavěly barikády. Pro malé národy je obrana svobody slova součástí obrany jejich suverenity.

Pro okupanty je naopak ovládnutí médií vždy nejdůležitějším krokem. Někdy je to krok rychlý, silový, jindy pomalý ale neúnavný proces připomínající šíření dřevomorky. Změny jsou nenápadné a postupné. Podlaha se jen trochu chvěje pod nohama, dřevěný nábytek se maličko viklá, ale když si jednoho dne sedneme, židle se pod námi sesuje. Teprve pak si všimneme, že její nohy jsou nahlodány sítí cestiček, působí to jako umná krajka. Každý nábytek napadený dřevomorkou časem ztratí svou bytelnost, stane se lehčím a křehčím. I slova napadená dřevomorkou ztrácí svou váhu a obsah.

Zítřejší mše celebrovaná v korunovační katedrále a vysílaná českou veřejnoprávní katolickou televizí, bude díkůvzdáním za poslušnost šiřitelů dřevomorky. Bude to velká téměř shakespearovská scéna. Celebrant bude žehnat ovládnutým médiím a ta to v přímém přenosu pokorně předají do každé domácnosti. I datum bylo vybráno s citem. Ve výroční den, kdy Pražané a lidé, co přišli Praze na pomoc, bojovali o svůj rozhlas a o svou svobodu, v tento den se pražská katedrála stane místem oslavy cenzury. Český rozhlas tentokrát nevyzve k obraně. Necítí nebezpečí, je fascinován zvukem píšťalky a tančí podle její chytlavé melodie. To je ten lepší případ. Horší variantou je strach. Strach říkat pravdu, protože je zase na trestné lavici.

Zítřejší mše za česká média bude tedy oslavou strachu. Současně to bude zádušní mše za svobodu slova. Mnozí diváci u televizních obrazovek to pochopí. Ale i těm, kterým souvislosti zatím unikají, instinkt napoví, že nesledují nic radostného. A pachuť, která jim ze zážitku zůstane, je přiměje k pochybám. A pochyby k přemýšlení. Tedy ke „kacířské“ cestě, kterou arcibiskup pokládá za už zažehnanou.

Mše, kterou chce zítra stvrdit své vítězství nad českými médii, je však předčasným triumfem. Pan arcibiskup nejspíš neví nic o duši tohoto národa. Velice nás podceňuje, když naši dosavadní toleranci pokládá za nízkou zbabělost. Kalkulace se strachem je stará metoda, kterou římskokatolická vrchnost užívá odedávna. V těch dlouhých staletích se však vždy vyskytli lidé, kteří odmítli ustoupit lži, lidé vedení rozumem a citem pro pravdu. Giordano Bruno, abych nemluvila zase jen o Janu Husovi, pohlédl cestou na popraviště do očí svých církevních katů a řekl jim: „Bojíte se víc než já!“

Věděl, že pravda nezmizí ze světa, tak jako zmizelo jeho spálené tělo. Věděl, že pravda je nezničitelná a že pokrok se zastavit nedá. Věděl, že novými poznatky a novými myšlenkami se končívají staré sterilní časy. Brunova statečnost a odvaha dalších velkých myslitelů, kteří na sebe navazovali i přes propast věků, otvíraly skutečné cesty k budoucnosti. Jejich spálené knihy osvítily svět. Všichni tito lidé, i když byli na konci svých sil a sebevíc ponižováni a zuboženi, nepřestali věřit, že je-li něco skutečně věčného v naší pomíjivosti, je to idea svobody člověka. Ta předávaná naděje se šířila pod povrchem všech režimů jako ponorná řeka. Někdy vyvřela v nečekaném okamžiku jako gejzír a později se psala zdůvodnění – proč právě tehdy a proč právě tam.

I o příčinách listopadu 1989 se dodnes píšou analýzy. Mohou mnohé zpětně objasnit, ale skutečnost, proč do toho střetu národ šel, je velmi prostá. Režim příliš dlouho urážel hrdost a inteligenci lidí.

Dnes je situace obdobná. I dnes je zdravý rozum překřikován jednoduchými hesly, která nic nikam neposunují, jen obhajují stojaté vody. Znovu je urážena inteligence a hrdost občanů, když je režim ve spojenectví s církví zahání do ohrádky poslušnosti. Když je vydírá strachem. Když tvrdí, že neexistuje žádná alternativa. Když se pokládá za Boží oko.

Naše líbezná krajina, krajina dávno vyhaslých sopek a stále doutnajících hald, krajina přeoraná dnes na žluté pásy biomasy, krajina hledící k nebi skelnýma očima fotovoltaických polí, krajina, z níž skalpel odřezává desetitisíce hektarů vyšmelených církevních lesů, tato krajina už se zase stala kořistí. Ale pořád ještě má své lidi! Potomky těch, kteří o tuto zemi a jejího ducha bojovali. Láska k vlasti není jen citové přilnutí k zemi, v které jsme se narodili, ale především je láskou k těm, kteří pro tuto zemi a její suverenitu dokázali zemřít. Je to osudová láska, kterou stejně jako já cítí milióny Čechů a Moravanů. Tu lásku z nás žádní vymítači nevyženou. Ta nezmizí zaříkáváním ani modlitbami. Máme ji v srdci jako pečeť, kterou žádné přepisování dějin nemůže zlomit.

Naši politici mají v těchto květnových dnech hodně služebních jízd. Křižují ve svých limuzínách zemi a kladou věnce k pomníkům těch, co padli v posledních dnech války. Je to každoroční rituál prošpikovaný projevy o svobodě, o příkladu, o nikdy nekončící vděčnosti. Ty mrtvé už prázdná slova politiků nerozčílí. Urážku za ně cítíme my. My živí! My, s kterými naši politici a jejich sponzoři zacházejí jako s objektem výzkumu, jako s morčaty.

Očkují nám strach a pozorují přes sklo, jak to zabírá. Rozdělují nás. Z povolných dělají kápa. Ze svobodných lůzu. Z nedospělých fanatické gardisty. Z učitelů převodovou páku své propagady. Z umělců hlásnou troubu jednoho názoru. A říkají tomu demokracie!

Možná mluvím moc naléhavě a třeba je vám to nepříjemné. Ale chci aspoň trochu narušit kolovrátek našich médií. Veřejnoprávní katolická televize, která zítra v přímém přenosu poklekne k požehnání, má o budoucnosti jasno. Stejným bodovým reflektorem nasvěcuje i minulost, na jejíž výklad dostala od vlády a církve copyright. Pokud však televize rezignovala na sdělování pravdy a přináší nám zkreslený obraz světa, musíme pravdu hledat sami. Nestačí po ní volat a čekat, že k nám sestoupí. Pravda není duch svatý, nemá svatozář, mnohdy je dokonce ošklivá. Karel Kryl, jak víte, zemřel smutkem z poznané pravdy, kterou viděl dřív než my. Protože básník vnímá svět srdcem. Jeho proroctví jsme pochopili až později. Ale ještě pořád není pozdě na to zastavit mlýny lži, které nás mají semlít do nemyslící hmoty!

Skeptici nám ovšem tvrdí, že ideály byly definitivně poraženy a že dějiny už skončily. Ale skeptici nikdy nehledají cestu z močálu, skeptici umí jen fňukat: je tu bahno, všichni se utopíme. Cynici, ti nefňukají, cynici si užívají dne. Povzneseni nad společnou budoucnost tančí pod reflektorem svých médií, tak jako jepice kolem lampy. Cynismus pohrdá ideály, které přesahují bytí člověka, cynismus vyznává jen živobytí.

Je avízovaný konec dějin založen na tomhle principu? Na spojení skepse s cynismem a se strachem? Vzdáme to i my? Přestaneme snít svůj sen o člověku, o spravedlivé společnosti, o světě pro všechny? Zdegenerujeme na úroveň primitivů s uměle vymazanou pamětí, na poslušné stádo bez vlastní vůle?

Před těmito otázkami nestojíme poprvé. I naši předkové si je kladli. Vlastně jsou to klíčové otázky našich dějin. Protože existence malých národů a států není samozřejmostí ale ustavičně hájeným nárokem. Jen v dlouhém a devastujícím období po Bílé hoře se naše dějiny zdánlivě smrskly na jaro, léto, podzim, zimu. A na procesí modlící se za déšť nebo za konec deště. Ale toto zjednodušení lidského života bylo jen zdánlivé, i tehdy pulzovala pod povrchem podzemní řeka vzdoru. Řeka nesoucí informace o dávných bojích za pravdu, za svobodu víry a svobodu slova. Dlouhá řada generací čerpala z této řeky sílu a vědomí své identity. Ta řeka je tu stále, je to dědictví, které se nedá ukrást a zašmelit jako pole a lesy. Naše dějiny neskončily, naše ideály nejsou zapomenuty. Ani naše sny nevyhasly. Máme jich pořád plnou hlavu. A budeme je bránit!

Sdílet tento příspěvek

•