Deník Právo, 2009
Člověk miluje rituály. Atmosféra oslavných shromáždění, kdy všechno emocionálně splývá do vzrušeného očekávání, vrací účastníky do blaženého dětství. Jako když tenkrát do městečka přijel cirkus. Zatímco stavěči vztyčovali šapitó, na hlavní ulici se vyvalil barevný průvod: artisté metali kozelce a běhali po rukou, krasojezdkyně posílaly polibky, žongléři si pohazovali lesklými koulemi, opice v livrejích dělaly grimasy a bílý klaun – principál v důstojném fraku a vysokém cylindru nakopával podřadné šašky. Trubky a bubínky nám zrychlovaly tep: to představení nesmíme propást, bude úžasné! Však bylo. Jeho odlesky nám zůstaly pod víčky, stejně jako pach zvěře, zpocených trikotů, šminek a pilin nám uvízly na nosní sliznici. V duši se usadila vzpomínka na společné okouzlení, strach, smích, ale i dojetí z eskamotérských a riskantních výkonů. Vzpomínáte jak kapela udělala stop time před skokem smrti? To strašné ticho, než se ruce letícího artisty zase chytily hrazdy a než zavířil aplaus! Vzpomínky na teplo cirkusu a na jednolitou emoci v nás zůstávají jako touha po ztraceném, do kruhu uzavřeném světě, kde se míhají bláznivé postavy a kde hudba jako kardiostimulátor diriguje záchvěvy srdce. Chceme to prožívat znovu. Divadla, koncerty, sportovní zápasy, matějské poutě, mítinky, to všechno jsou rituály, které člověk vyhledává, protože je tvor společenský a kromě práce má sakra taky právo na radost, vzrušení, napětí a dojetí. Chléb a hry… V zemích, kde oslavy a průvody diktuje režim, je motivem k účasti spíš strach než radost, nicméně pocit vzrušení se i tak ve velkém davu projeví. V sedmdesátých letech, kdy nikdo z naší rodiny na prvomájové průvody nechodil, se babička, sledující ten cirkus v televizi, najednou rozplakala. „Mně je tak líto, děcka, že tam nejste taky…“ svěřila se tato osudem zkoušená žena (jejíž muž zemřel po výslechu ve sklepení gestapa, syn v letadle plném diplomatů sestřeleném sovětskou raketou a zeť na následky normalizačních štvanic). Tehdy jsem s úžasem pochopila, že touha po začlenění do smečky (pochodující nebo zpívající) je v člověku uvízlá hluboce. Podotýkám, že babička v době tohoto výroku netrpěla senilitou. Pouze cítila, že jsme vyčlenění z množiny a brala to jako osudový postih rodiny a nikoliv volbu. Nepochopila, že jsme se odpoutali od něčeho a že nás to už nezraňuje, že je to vědomá cesta ven z kruhu, ven ze zatepleného stanu do čerstvého povětří.
Přirovnávat národ ke staré ženě, která navzdory zkušenostem z minulosti touží po loajalitě v houfu a blahodárných emocích, je nepatřičné, protože národ má milióny duší a mozků, a ti, co pozvali papeže na návštěvu, nezastupují český národ, ale české biskupy a český stát. Stát, který přestává ručit za chléb a teplo, a tak vsadil na hry a rituály. Co na tom, že tohle představení už je hodně obehrané a navíc jde proti tradici země a jejích dějin. Ostatně jakých dějin? Kým hodnocených? Z devótních mediálních pořadů během návštěvy Jeho Svatosti jsme se dověděli, že intelektuálové První republiky v čele s Masarykem se mýlili, když kritizovali praktiky zdejší římskokatolické církve a toužili po její odluce od demokratického státu. Tento pomýlený názor prý už je překonaný. Proč? A kým? Koho se na to ptali? Národa snad? Ne. Tak riskantního skoku by se nikdo z dnešních státních akrobatů neodvážil, protože tuší, že po sečtení hlasů z referenda na tuto otázku (odluky) by nastalo veliké ticho. A hned potom by poprvé v dějinách cirkusu zazněl aplaus, přestože ruce akrobata hmátly do prázdna a létající hrazda zůstala osaměle kmitat jako kyvadlo pod ozářeným šapitó. Ani principál by výsledek plebiscitu nezměnil. Takové zázraky neumí.
Jeho návštěva byla naplánovaná už před mnoha měsíci, kdy česká politická a ekonomická krize ještě nebyly tak hluboké, takže zdánlivě pak přišla v nejméně vhodné chvíli. Snad se pomýšlelo i na zrušení toho nákladného představení, jenže pak se odsunuly volby až na řádný termín a vznikla nečekaná skulina – příležitost pro žongléry. V proslovu zlatoústého kardinála Vlka zaznělo zbožné přání, že tento stávající (vláčně deputátnický) parlament by stihl v té požehnané skulině schválit novelu zákona o církvích. Je přece dávno připravena v mrazáku! V témže šupleti leží u ledu bilaterální smlouva Svaté stolice s ČR, onen konkordát, který sněmovna v roce 2003 zamítla (skóre 110: 39) jako pro republiku neužitečný. Církevní hodnostář si posteskl, že za dvacet let se nepodařilo převést ani vlastnictví korunovační katedrály na katolickou církev (jejíž veškerý majetek spadá pod papežskou stolici). Prý je to vina našich politiků, v kterých stále zahnívá komunistické myšlení. Nevím, co v našich politicích zahnívá, zato vím, že vlastnictví katedrály nikdy nebylo odděleno od vlastnictví královského či později státního. Monotónní stížnosti kardinála na špatné poměry mezi českým státem a církví zní při každé příležitosti a snaží se v publiku vyvolávat pocit, že římskokatolická církev je v Čechách vyhublá na kost a že nic ze státního majetku ještě nedostala. Těch několik set klášterních komplexů vydaných církevním řádům zákony z let 1990 a 91 a další položky, které bez schválení sněmovny převedla církvi Tošovského vláda, jsou tedy zřejmě pouze zanedbatelným předkrmem. Mluvčí papeže však našeho předsedu vlády ujistil, že teď si dají v jídle pauzu, další chod přijde na pořad až po krizi. Ostatně kvůli tomu prý nepřijeli.
Ať už příčiny turné byly misijní nebo mocenské, či ve skrumáži, výsledky zřejmě budou požehnaně nulové. Veřejnoprávní média, která tuto pompézní byť údajně polosoukromou návštěvu předváděla s lokajsky zajíkavým nadšením, které by však ani mou babičku nerozplakalo, se k vděčnému tématu budou ještě chvíli vracet, zhodnotí kostýmy, obuv i počasí, které se výletníkům skvěle vydařilo (neboť, když cestují andělé, nebe se směje), vyzdvihnou, že ani ochranka, záchranka a dálniční policie neselhaly, že i věřící se k akcím dostavili a že se v zemi na chvíli zvedl ochabující turistický ruch. Až dozní všechny reminiscence včetně sarkastických debat na internetu, až Pražské jezulátko odloží sváteční šatičky, zbudou nám pro turisty už jen tradiční poutní artikly, totiž Hašek a Kafka. Ikony, které setrvačně leštíme a ctíme, i když jejich poselství už sami nerozumíme. Ale to je osud všech vizionářů, že se stávají předmětem exportu a směny, místo aby povzbudili představivost a vyvolali změny. Jistý židovský mladík, potulný rabi Ješua, by se divil, co svým odvážným pokusem o reformu okoralých srdcí způsobil, a co se pak jeho jménem dělo a dosud děje… Skutečná víra v Boha nemá mocenské ambice. Je to dar, s kterým se nekšeftuje.