„Vyjádření paní Procházkové, která byla chartistka, mi doslova vyrazilo dech,“ prohlásila nová senátorka za Prahu 8 Daniela Filipiová (ODS). Šlo o odpověď na otázku deníku Právo, co říká veřejné podpoře spisovatelky Lenky Procházkové komunistickému protikandidátovi Jiřímu Dolejšovi. Vždyť Charta a komunisti jsou oheň a voda. To ví přece každý, ne?

Vlna vyražených dechů, konsternace a apartního omdlévání se už mezitím hnala Českem. Některé citlivé duše byly rády, že zakladatelé Charty 77 Václav Havel, Jan Patočka nebo Václav Benda se něčeho takového – pravděpodobně flagrantní zrady chartistického hrdinství – už nedočkali. Ale kdo ví, zda kvůli té pomýlené Procházkové nejdou takříkajíc do vývrtky i ve svých hrobech.

Tohle je empirický důkaz, jak lze za pouhých 35 roků, které od prvního prohlášení Charty 77 uplynuly, převrstvit reálné dějiny aktuální politickou orientací dnešních vykladačů a aranžérů politické scény. Pravice považuje za samozřejmé, že chartistický zápas byl veden v intencích výhradně její ideologie, protože přece směřoval proti „komunistické“ (čili „levicové“) moci.

Nerad někomu kazím zatuchlý černobílý pokojíček vyzdobený modrorudou tapetou, která úchvatně znázorňuje svár Dobra se Zlem. Bylo to ale jinak s tou naší Chartou a jejími signatáři. Devět let vězněný Petr Uhl, který se tehdy hlásil k „revolučnímu marxismu“ čtvrté (trockistické) internacionály, si – například – výtečně rozuměl s pravicově orientovaným Václavem Bendou. A nejenom proto, že oba – jako všichni chartisté – čelili týmž aparátům represivní moci; Uhlova koncepce „společenské samosprávy“ a Bendův projekt „paralelní polis“ byly téměř identické. Více…