Lenka Procházková

Ve jménu spravedlnosti páchají křivdu
Jménem  mravnosti hájí nemravnost
Ve jménu zákona porušují zákon
Ve jménu pravdy šíří lež
Pod jménem cti jednají bezectně
Ve jménu dobra slouží zlu

Stejně jako je součástí naší ústavy zákon o tom, že prezident  Masaryk se zasloužil o stát, měl by budoucí Parlament odhlasovat zákon informující i naše potomky o tom, že „Premiér Petr Nečas a ministři jeho vlády za součinnosti nečestných poslanců se pokusili ohrozit suverenitu státu, avšak občané České republiky tento záměr zmařili a poslali pachatele před soud.“

Poslanci, kteří půl hodiny po půlnoci 8. listopadu 2012 (v den výročí české  porážky na Bílé hoře) zvedli ruku pro přijetí zákona o tzv. církevních restitucích, se spoléhají na svou imunitu. Domnívají se, že jejich zrada a zpronevěra nemůže být potrestána, že je navždy kryta jejich dnešním mandátem. Ignorují to, že v demokracii veškerá moc vychází ze svobodné vůle občanů. Zákon,  s kterým víc než 80 procent občanů nesouhlasí a je tedy proti vůli drtivé většiny, protože jde proti veřejnému zájmu a ohrožuje suverenitu státu, nesmí vstoupit v platnost, neboť odporuje duchu demokratické ústavy.

Zákon prosazený sto dvěma hlasy, z nichž některé byly získány zastrašováním a jiné výhledem na osobní zisky, zákon, pro jehož prosazení se ODS nestyděla přivolat do Sněmovny i na 6 let odsouzeného korupčníka, je zákon urážející právo, selský rozum a důstojnost českých občanů.

Zákon, který 8. listopadu stvrdilo sto dva pucfleků, popírá vývoj a smysl českých dějin, když Římskokatolické církvi dává moc, kterou neměla ani v Habsburských dobách temna.

Jsou období, kdy čas běží rychleji než jindy a události se kupí jedna na druhou. Očekávané prezidentské veto na chvíli sice zbrzdí neblahý vývoj, ale my nemůžeme věřit, že před následným (konečným) hlasováním Sněmovny se poslanec Pekárek, souzený za korupci,  vzdá mandátu a přijde za něj čestný náhradník. Nemůžeme věřit ani tomu, že se na seznamu dnešních pachatelů najde ještě jeden člověk, který v poslední vteřině a bez předchozího varování bude hlasovat proti zradě. Tak velkou statečnost nečekáme, známe přece své pappenheimské a jejich dohlížející kmotry. Nespoléháme ani na poslední instanci – Ústavní soud, že možná odloží platnost zákona, než projedná ústavní stížnost proti němu. I soudci jsou jen lidé a mohou podlehnout různým tlakům…

A tak tu statečnost musíme najít jinde. Sami v sobě, u svých přátel, i mezi těmi, které jsme včera ještě neznali. To co nás spojí a přivede na náměstí našich měst, bych nazvala obranou demokracie. Sama ústava k takovému občanskému jednání vyzývá v případě, že ostatní prostředky selhaly. Nezáleží na tom, zda jsme příznivci té či oné ideologie, nedejme se teď  rozdělit, jednejme společně ve společném zájmu. Žádejme demisi vlády, která nás zradila a  jejímž jediným pojítkem je touha po kořisti. Žádejme předčasné volby. Vzkažme poslancům, které jsme v roce 2010 v dobré víře zvolili, že jim odebíráme mandát pro vlastizradu. Neprojevujme však své požadavky násilným způsobem, jednejme klidně ale rozhodně. Datum prvního setkání na náměstích je známé, ale nepočítejme s tím, že to stihneme do večera! Spíš se  připravme s na to, že léčba vládní hluchoty nám pár dní, možná i týdnů, zabere. Obrňme se trpělivostí a posilňujme se  humorem.

Prvním důležitým úspěchem bude, až provládní televize pochopí, že je čas změnit dikci a začít sloužit lidem. Než k tomu přepólování dojde, informujme se navzájem prostřednictvím internetu, posílejme si vlastní videa, která natočíme na našich náměstích, posílejme si i rozhovory a články, suplujme práci redaktorů. Mnozí z nás jsou členy občanských iniciativ a facebookových skupin,  takže základní siť je vytvořena. Propojme ji pevněji a s velkou tolerancí, nevytahujme staré řevnivosti, nechtějme soupeřit, spolupracujme.

Nezapomeňme ale, že náš odpor proti špatné vládě a hamižné církvi není veden proti věřícím. Víra v Boha člověka povznáší, na rozdíl od zkompromitované sobecké církve, která člověka zneužívá a přežívá z jeho strachu. Přestaňme ten strach živit. Zakladatel Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, sám hluboce věřící křesťan a současně velký kritik Římskokatolické církve a jejích pokryteckých metod, toužil prosadit odluku církve od státu. Zákonodárství první republiky k odluce směřovalo, ale s ohledem na katolické Slovensko by bylo riskantní ten záměr naplnit. Dnes máme velkou příležitost Masarykovu myšlenku uskutečnit a ponechat Římskokatolické církvi postavení, které si svými skutky zasloužila. Pokud to v budoucnu přispěje k její sebereflexi a obrodě, budeme potěšeni.

Od současné vlády však žádné vnitřní obrození čekat nemůžeme. Zrada zůstane navždy zradou.

Lenka Procházková

Poslanci, kteří půl hodiny po půlnoci 8. listopadu 2012 (v den výročí české  porážky na Bílé hoře) zvedli ruku pro přijetí zákona o tzv. církevních restitucích, se spoléhají na svou imunitu. Domnívají se, že jejich zrada a zpronevěra nemůže být potrestána, že je navždy kryta jejich dnešním mandátem. Ignorují to, že v demokracii veškerá moc vychází ze svobodné vůle občanů. Zákon,  s kterým víc než 80 procent občanů nesouhlasí a je tedy proti vůli drtivé většiny, protože jde proti veřejnému zájmu a ohrožuje suverenitu státu, nesmí vstoupit v platnost, neboť odporuje duchu demokratické ústavy.

 Zákon prosazený sto dvěma hlasy, z nichž některé byly získány zastrašováním a jiné výhledem na osobní zisky, zákon, pro jehož prosazení se ODS nestyděla přivolat do Sněmovny i na 6 let odsouzeného korupčníka, je zákon urážející právo, selský rozum a důstojnost českých občanů.

Zákon, který 8. listopadu stvrdilo sto dva pucfleků, popírá vývoj a smysl českých dějin, když Římskokatolické církvi dává moc, kterou neměla ani v Habsburských dobách temna.

Jsou období, kdy čas běží rychleji než jindy a události se kupí jedna na druhou. Očekávané prezidentské veto na chvíli sice zbrzdí neblahý vývoj, ale my nemůžeme věřit, že před následným (konečným) hlasováním Sněmovny se poslanec Pekárek, souzený za korupci,  vzdá mandátu a přijde za něj čestný náhradník. Nemůžeme věřit ani tomu, že se na seznamu dnešních pachatelů najde ještě jeden člověk, který v poslední vteřině a bez předchozího varování bude hlasovat proti zradě. Tak velkou statečnost nečekáme, známe přece své pappenheimské a jejich dohlížející kmotry. Nespoléháme ani na poslední instanci – Ústavní soud, že možná odloží platnost zákona, než projedná ústavní stížnost proti němu. I soudci jsou jen lidé a mohou podlehnout různým tlakům…

A tak tu statečnost musíme najít jinde. Sami v sobě, u svých přátel, i mezi těmi, které jsme včera ještě neznali. To co nás spojí a přivede na náměstí našich měst, bych nazvala obranou demokracie. Sama ústava k takovému občanskému jednání vyzývá v případě, že ostatní prostředky selhaly. Nezáleží na tom, zda jsme příznivci té či oné ideologie, nedejme se teď  rozdělit, jednejme společně ve společném zájmu. Žádejme demisi vlády, která nás zradila a  jejímž jediným pojítkem je touha po kořisti. Žádejme předčasné volby. Vzkažme poslancům, které jsme v roce 2010 v dobré víře zvolili, že jim odebíráme mandát pro vlastizradu. Neprojevujme však své požadavky násilným způsobem, jednejme klidně ale rozhodně. Datum prvního setkání na náměstích je známé, ale nepočítejme s tím, že to stihneme do večera! Spíš se  připravme s na to, že léčba vládní hluchoty nám pár dní, možná i týdnů, zabere. Obrňme se trpělivostí a posilňujme se  humorem.

Prvním důležitým úspěchem bude, až provládní televize pochopí, že je čas změnit dikci a začít sloužit lidem. Než k tomu přepólování dojde, informujme se navzájem prostřednictvím internetu, posílejme si vlastní videa, která natočíme na našich náměstích, posílejme si i rozhovory a články, suplujme práci redaktorů. Mnozí z nás jsou členy občanských iniciativ a facebookových skupin,  takže základní siť je vytvořena. Propojme ji pevněji a s velkou tolerancí, nevytahujme staré řevnivosti, nechtějme soupeřit, spolupracujme.

Nezapomeňme ale, že náš odpor proti špatné vládě a hamižné církvi není veden proti věřícím. Víra v Boha člověka povznáší, na rozdíl od zkompromitované sobecké církve, která člověka zneužívá a přežívá z jeho strachu. Přestaňme ten strach živit. Zakladatel Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, sám hluboce věřící křesťan a současně velký kritik Římskokatolické církve a jejích pokryteckých metod, toužil prosadit odluku církve od státu. Zákonodárství první republiky k odluce směřovalo, ale s ohledem na katolické Slovensko by bylo riskantní ten záměr naplnit. Dnes máme velkou příležitost Masarykovu myšlenku uskutečnit a ponechat Římskokatolické církvi postavení, které si svými skutky zasloužila. Pokud to v budoucnu přispěje k její sebereflexi a obrodě, budeme potěšeni.

Od současné vlády však žádné vnitřní obrození čekat nemůžeme. Zrada zůstane navždy zradou.

Lenka Procházková

Z rebelů se přes noc stali političtí poctivci, kteří se pokorně vzdali mandátu ve Sněmovně, aby nemuseli hlasovat podle svého svědomí. Zřejmě se, jako kdysi Valdštejn, poradili s hvězdopravcem, a ten jim vysvětlil, že lavírování je výnosnější než rebelování. Pokud nám vláda zůstane zachována, bude to díky třem politickým poctivcům. Pokud posléze přece jen padne, oni za to odpovědnost už mít nebudou.

Nedávno jsem v jedné nevládní televizi řekla, že čím později tato vláda padne, tím to bude do větší hloubky. Bagrování příkopu probíhá nepřetržitě, ve dne v noci a čas se zrychluje. Tři poctivci kráčí na zabezpečené výměnky a tři náhradníci poklusem běží složit slib a pak honem honem zvednou záchrannou ruku po provaze, který drží nachýlenou vládní plošinku nad příkopem. Výběrčí daní (místodržící) si oddechne, den začal dobře. A zítra bude ještě líp, až sbor zákonodárců odklepne ty církevní prebendy. Kolikátého je vlastně zítra? Osmý listopad… Tak jim to nandáme znovu, kacířům, těší se výběrčí a jde si před krátkou bitvou promluvit s těmi novými žoldáky.

8. listopadu 1620 byla nad plání Bílé hory mlha hustá jak mlíko. Dřív, než se pluky zformovaly, objevilo se bledé slunce. Zatímco stavovští marně čekali na menáž, munici a posily, císařští udělali první výpad. V celé tercii. Matyáš Thurn je pozoroval Galileho dalekohledem. Ten nový vynález sice přibližoval s ďábelskou ostrostí, ale na okraji obrazu vytvářel slibnou duhu, optický klam.

Na galerii hostů ve Sněmovně se dalekohledy nosit nesmí, ale i prosté oko v dojetí vytvoří duhu, až před začátkem schůze řada opozičních poslanců zamíří k vyvýšeným sedadlům, aby odevzdali předsedkyni Dolní komory svou písemnou rezignaci. Odůvodnění budou stručná: „Tímto se zříkám mandátu, neboť jej nadále nemohu vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Bude jich deset? Patnáct? Padesát?

Každý z nich bude muset být před pokračováním plenární schůze nahrazen dle posloupnosti na kandidátce. Muset být nahrazen ale neznamená, že skutečně bude. Pochybuju, že se najde tolik náhradníků ochotných přidržet rozkymácenou plošinku zrádců a defraudantů. Petr Nečas ohodnotil jednání bývalých rebelů, kteří se vzdali mandátu, jako lidsky důstojné. Pokud teď totéž udělají opoziční politici, stanou se nejspíš zlotřilými spiklenci. Předseda vlády a jeho místodržící však nejsou těmi, k jejichž slovům by občané s úctou vzhlíželi. Ani kdyby je tesali do kamene.