Příjemná atmosféra, dodnes si ji ve vzpomínce dokážu vrátit. Ale když jsme od porodů přešly k mým novým šatům, které jsem si pro hosty ten večer oblékla, diskuze za zdí zesílila a změnila rytmus. Ze střídavých melodických monologů se stalo dvojhlasé zbrklé staccato. „Hádají se!“ polekala se Drahunka. „Co budem dělat?“ „Zavolej je k večeři,“ navrhla jsem moravskou smiřovací metodu. Tentokrát ale byla neúčinná. Sergej už stál u předsíni s kabátem v ruce a rozběsněně křičel: „Jdem domů, Drahuno! S Ludvíkem jsem skončil. Navždy!“ Ludvík se vztekle zavřel do pracovny, nešťastná Drahunka byla Sergejem dotlačena do výtahu a já jsem šla vypnout hořák pod kastrólem a ztišit řvoucí Cilku.

Důvod roztržky si už nevybavím, natož abych mohla svědčit o tom, kdo z těch dvou si začal. Zato vím přesně, co jsme si s Ludvíkem říkali po nekomunikativní noci u gulášové snídaně. Já jsem navrhla, aby coby „moudřejší“ a mladší Sergejovi zavolal a pokusil se o smír. „To je marné,“ vysvětlil mi posmutněle. „Sergej je v tomhle neoblomný. Jednou se pohádal se svým letitým kamarádem X.Y. Řekl tehdy, že už s ním nikdy nepromluví. A nepromluvil. X.Y. loni umřel. Bez usmíření…“ S beznadějí jsem zvedla oči k oknu. Venku mráz ještě zesílil, na teploměru bylo pětadvacet pod nulou. Lidé spěchali k autobusům zabalení jak na Sibiři. A na tomto mrazivém pozadí jsem viděla pochmurnou budoucnost. Léta, možná desítky let, kdy Sergej s Ludvíkem zásadově nepromluví, takže přestanou spolupracovat a náš časopis pomalu zahyne, protože přispívající autoři se rozdělí do dvou nepřátelských skupin. Ty se pak budou dělit na další frakce… „Tak mu zavolám já!“ napadlo mě. „Ne. Nepotřebujem, aby všichni plukovníci StB věděli, co se tu stalo. A on stejně k telefonu nepůjde. Je zásadový. Vykecávat se s Drahunou můžeš jindy. Ostatně, on jí to zakáže! Já ho znám. Přišla jsi o kamarádku. A teď jdu spát. V noci to nešlo.“

Za dvě hodiny se ale do kuchyně vrátil se stejně zarudlýma nevyspalýma očima. Já jsem mezitím upekla povidlové buchty, naskládala je do krabice, vyžehlila své nové šaty, co se Drahunce tak líbily a složila je do dárkového balíčku. „Jedeme k nim. Teď hned! Běž zkusit, jestli startuje auto!“nařídila jsem Ludvíkovi. Poslechl. Ale z okna jsem viděla, že auto je zamrzlé. A tak jsem navlékla Cilce troje dupačky, dva svetry, kožíšek, kuklu a nasoukala ji do beránčího pytle. Pak jsme s kočárkem vystlaným dekou sjeli výtahem. Sibiř venku nás neodradila. Běželi jsme k autobusu, pak přestoupili na metro, potom do tramvaje. Lidé nás hlasitě pomlouvali, protože mráz byl vražedný i pro dospělé, natož pro mimino.

Když nám Drahunka otevřela, měla v zarudlých očích zmatek. „Já nevím, jestli vás můžu pustit dovnitř.“ „Tady jsou čerstvé buchty,“ podala jsem jí krabici. „A taky jsem ti přinesla dárek. Zkus si je!“

„Kdo to přišel?“ ozval se zlý lví hlas z pracovny. „Kdo asi?!“ zařval Ludvík. „Tak vylez z té nory, Sergeji, a pojď jim uvařit čaj,“ dodala srdnatě Drahunka. Za hodinu už jsme byli zase kamarádi, časopis byl zachráněn a Cilka ani nenastydla.

Je zářijový večer roku 2014. Pod okny mého žižkovského bytu sedí v restauračních zahrádkách veselí lidé, popíjejí pivo a odmítají vnímat, že válka už si brousí kosu. Jiní sedí u televize, z které se na ně valí zprávy o ruské proradnosti. Další, zvídavější lidé, brouzdají po internetu ve snaze zjistit, kdo to začal a o co vůbec jde. Mnozí z těchto hledačů právě teď pročítají stránky Britských listů. Internetový deník, který už téměř dvě desetiletí přináší komentáře českých autorů, kteří se bez nároku na honorář snaží suplovat (nebo doplňovat) práci zaměstnanců veřejnoprávní televize a dalších mainstreamových médií. Specialitou BL se od počátku stalo i zveřejňování komentářů zahraničních, především britských. Na rozdíl od jiných nezávislých internetových novin mají BL přehledně vedený archív, což z nich činí i svědka naší doby. Zakladatelem a šéfredaktorem je Jan Čulík. Redaktorem býval Štěpán Kotrba a v současnosti jím je Karel Dolejší. Mottem BL je : deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví. Jako přispívající autorka mohu konstatovat, že BL mi vždy zveřejnily text, který v mainstreamových denících neměl šanci. Díky BL se jejich čtenáři mohli například zorientovat v kauze církevních restitucí. I veškeré moje projevy z demonstrací tento deník bez zaváhání zveřejňoval. Budiž mu za to čest a sláva!

V posledních měsících, v době ukrajinské krize, si však mnozí čtenáři s podivením povšimli, že tón hlavního a nejčastějšího komentátora (redaktora BL) těchto probíhajících nebezpečných dějů se mnohdy neliší od tónu například České televize. I když z hlediska formy je Karel Dolejší nesrovnatelně lepší. Netuším, zda došlo k odlivu čtenářů, ale přiznám, že já sama už svůj den nezačínám, tak jako ještě loni, četbou BL, ale klikám na AC24 a pak na další nezávislé servery. Není to tím, že bych „fandila“ Rusku. Chci zkrátka vědět, co se skutečně na Ukrajině děje. Jak nám toto dění vysvětluje pan KD je sice podle zásad názorové plurality legitimní, ale je to jen kamínek v mozaice a nikoliv objektivní informace. Musím říct, že často už texty podepsané Karlem Dolejším přeskakuji. Asi je to známka mé nervozity, že chci čas, který se stále zrychluje, využívat na „smysluplnější“ hledání pravdy. Vím, že i někteří další čtenáři BL tto cítí podobně a možná proto se kriticky ozývají. To je snad normální debatovat o tak závažném tématu a o způsobu, jakým je pojímán v oblíbených a seriozních BL. Je škoda, že stránky tohoto deníku nemají zavedenou debatu přímo pod články. Samozřejmě vím, že na jiných internetových denících, kde diskuze povolena je, tvoří velkou její část balast. Ale například v Deniku referendum je debata pod články víceméně zasvěcená a žádné vulgarismy tam nečtu. Proto si dovoluji navrhnout panu šéfredaktorovi Čulíkovi, aby možnost této debaty na „svých“l istech zvážil. Jistě existuje způsob, jak ji regulovat, aby byla přínosná a nikoliv obtěžující a planá.

Ve vydání BL datovaném 5. srpna 2014 jsem si přečetla rozčilený text pana Čulíka s titulkem Totalitní reakce některých příslušníků české „levice“. Já jsem v tvorbě spíš solitér, takže nevím, zda někdo organizuje hromadný autorský bojkot BL, na což pan Čulík upozorňuje. Moje zkušenostmi z doby disentu a samizdatu mě ale snad opravňují k tomu, abych vyslovila pár úvah k tomuto tématu.

Začnu otázkami.

1) Kdo by měl prospěch z toho, kdyby se autorské zázemí BL zúžilo?

2) Je česká intelektuální levice dnes v takové kondici, aby si mohla dovolit kádrování, vzájemné urážení, nálepkování a zesměšňování?

Otázek by mohlo být položeno mnohem víc. Ale už při formulování těchto dvou jsem si vzpomněla na jeden dávný výslech v kachlikárně. Vyšetřující mi položil nejapnou otázku a než jsem stihla zareagovat, řekl: „A tušíte, proč se vás na tohle ptám?“ „Nebudu přemýšlet o vašich motivech!“ ohradila jsem se. Ale samozřejmě jsem o nich přemýšlela.

Jako samizdatová autorka jsem byla k výslechům předvolávána dost často. Samizdat vrchnost vnímala jako podvratný element a jeho šíření bylo trestné. Největší nebezpečí vrchnost viděla nikoliv ve strojopisném množení zakázaných knih, ale v časopisech, které „vycházely“ periodicky. Napsat knihu a rozmnožit ji trvá alespoň rok. Napsat politický komentář a dostat jej ke čtenářům je mnohem svižnější akce. Periodické časopisy reagovaly na aktuální situace doma i v zahraničí a poskytovaly čtenářům informace, které byly pro televizi, rozhlas a státní deníky tabu. Dnes se role samizdatových časopisů bagatelizuje, ale tehdy měly osvětový význam, který StB rozhodně nepodceňovala.

Dnes máme místo samizdatu internet. Nezávislé zpravodajské servery jsou (zatím) státem tolerované, protože cenzura byla oficiálně zrušena. To, že v mainstreamových médiích je svoboda slova držena na uzdě, nemusím asi obšírně dokazovat. Absurdita toho, že koncesionáři veřejnoprávní televize dostávají za své peníze zmetkové zboží, je čím dál patrnější pří srovnání se zpravodajstvím o stejných událostech šířeným na internetu. Tyto propastné rozdíly už začínají být neúnosné. Jenže jak tuto „konkurenci“ zničit, když to (zatím) zákon neumožňuje? Vrátím se ke své výše popsané vzpomínce, kdy Vaculík s Machoninem kvůli vyostřenému názorovému střetu málem zničili základní kameny jednoho samizdatového časopisu. Tehdy to bylo neplánované vyústění konfliktu dvou různých (silných) povah. Dnes mě napadá, že obdobnou situaci lze ale vyprojektovat i zvenčí a zorganizovat její průběh tak, aby se uražení cítili všichni (včetně čtenářů) a nejen „zpitomělá česká levice“. .. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola… Zítra už nikdo nebude mít chuť a sílu zjišťovat, čím to začalo a kdo je skutečným hybatelem. Zato už pozítří budeme moci sledovat, kam až to povede. Než ale dojde k té tristní situaci, že BL budou pouze přebírat články z britských médií a doplňovat je komentáři Jana Čulíka a Karla Dolejšího, navrhuji mírové diskuzní posezení u čaje o páté. Buchty přinesu.

Sdílet tento příspěvek

•