Když v roce 1984 odvysílala v pozdním večeru gruzínská televize film POKÁNÍ, který prostřednictvím symbolického příběhu odhaloval Stalinovy zločiny, vyšli obyvatelé Tbilisi do ulic, aby společně prožívali katarzi. Film byl distribuován i do zahraničí, já jsem jej viděla v sídlištním pražském biografu koncem osmdesátých let a zažila jsem potlesk diváků ve stoje.
Snímek se stal uměleckou předzvěstí konce jedné epochy a dodnes je „vyučován“ na filmových fakultách jako důkaz síly uměleckého díla na vědomí a smýšlení lidí. Více…
Reaguji, protože Pokání je pro mne film filmů, s pokorou, a je to tak silný a hluboký symbolický film, nejde jen o Rusko,je neuvěřitelně nadčasový, pasuje do každé doby nebo aspoň nějaké sféry společnosti, a tady je ten kámen úrazu, bohužel lidi snad nechtějí těžké filmy o pravdě,je to pro ně tíživé, kina před i po revoluci(hlavně po) byla skoro prázdná, bylo mi z toho smutno, zasahuje to i jednotlivce,a pro dav není dost komerční, ani zjednodušený pohled na dění…jak se píše ve Vašem jednom komentáři,v duchu“ jedna vlaštovka jaro nedělá“…..dobře,že se vyučuje,ale jen pro pár vyvolených lidí….stejně duchovní probuzení je v této době otázkou jednotlivce, ale tento svět podle všech proroctví zůstane v rukou zla, nikoliv jednotlivé duše…ty šanci mají, věřím i ve znovuzrození země…Mi