Neptejte se, odkud kandidát je, ale kam míří. Nedávno jsem v tramvaji zaslechla zajímavý rozhovor. „Já budu volit zelený“, říká jeden mladík druhému. „Co blbneš, vždyť zelený jsou doleva, to už rovnou můžeš dát komunistům, abychom dopadli jak Řecko“, vysvětloval mu jeho kamarád.
Zatímco v pravicovém kapitalismu rozhoduje o úspěchu dostatek kapitálu, v socialismu (tím nemyslím normalizační paskvil před rokem 1989) je to míra vzdělanosti a invence.
Je naivní si myslet, že pravicová vláda zruší daně a zajistí svobodu, stejně jako že ta levicová začne znárodňovat a rozdá naše peníze Romům. To co je v praxi rozlišuje, je míra regulace, progresivita daní vzhledem k příjmům a nerovnost či rovnost přístupu k příležitostem. Pravicové vlády v zájmu ochrany „kapitálu“ kritizují jakoukoli regulaci třeba i ekologickou, protože kapitál je nadřazen všemu, životní prostředí a lidská práva nevyjímaje, právo silnějšího v podobě neviditelné ruky trhu je modlou. Levicové vlády onen vysněný trh regulují v zájmu rovných příležitostí pro všechny (například vzdělání) a obvykle vyberou trochu více peněz od těch majetnějších. Rozdíl mezi pravou a levou je tedy v tom, dostane-li člověk příležitost pouze na základě skutečnosti že je občan, anebo díky tomu, že na svoji příležitost má dostatek prostředků.
Jak se zdá, k dezorientaci přispívají i novináři. Důkazem je pojem komunistická Čína. Nevím, co je na Číně komunistického, kromě názvu vládnoucí strany. V Číně je minimálně regulovaný volný trh, omezení např. ekologických negativ výroby není prakticky žádné. Obyvatelé mají minimální jistoty a pouze minimální program sociálních podpor. Tedy to jsou parametry, které vystihují pravicově orientovanou politiku. Čína je silně pravicový, avšak totalitní stát se svým zpoplatněným školstvím, zdravotnictvím a minimální regulací trhu. Dalším silně pravicovým státem je dnes paradoxně Rusko a většina zemí bývalého Sovětského svazu.
Oproti tomu Německo, Rakousko, Francie, Holandsko či Švédsko jsou země z pohledu našich politiků velmi levicové. Investují do vzdělání a výzkumu, nebojí se podporovat ekologické technologie, senioři prožívají své stáří důstojně. Zkrátka občan je nadřazen číslu. A přesto nebo spíš právě proto tyto státy velmi dobře prosperují.
Pro mě je stát, který klade důraz na člověka, daleko přitažlivější, protože vnímám stát jako společenství lidí a nikoliv kapitálovou korporaci. Zkuste se taky zamyslet nad tím, zda-li se cítíte víc jako občané nebo spíš jako kapitál. A pak výsledek svých úvah porovnejte s volebními programy kandidátů. Vyplyne vám, kdo je právě pro vás tím vhodnějším zástupcem do Senátu.
Lenka Procházková
Srozumitelně napsáno. Paní Lenko, škoda, že nemáte SVOU stranu. Minimálně bych byla sympatizant:-)
Zcela s vámi souhlasím. V r. 1998 jsme byla poprvé v Brazilii. Země je to krásná, ale vracela jsem se s úlevou zase do Evropy. Cítila jsem, že v takové zemi bych nechtěla žít, na ulici polehávaly děti na dlažbě jen tak v trenýrkách. Nikdo si jich nevšímal. Bytové komplexy v Riu byly obehnány ploty a hlídány ozbrojenci. Bohatí v Riu se totálně izolují od těch chudších, není se co jim divit, kriminalita je obrovská. Je to ale to, co bychom měli chtít my? Začínám mít pocit, že i my teď směřujeme ke společnosti s velkými rozdíly. Potkávám v Praze čím dál tím více bezdomovců. Je to pouze tím, že si takový život dobrovolně vybrali? Velmi pochybuji….