Nekrolog věnovaný Pavlovi Dostálovi pro Právo, červenec 2005

I když si s kdekým tykal, měl taky nepřátele. Tomu se v politice vyhnou jen spáči. On byl ale snílek s otevřenýma očima, navždy okouzlený barvami a echem šedesátých let, melodií, která mu uvízla a ovlivnila rytmus srdce. Jako opoziční poslanec se choval státotvorně, když vstoupil do boje s republikány, které tehdejší vládní koalice přezírala jako okrajovou trapnost, a zatímco přerozdělovala majetky, uniklo jí, že oni (republikáni) přerozdělují lidi. Na občany vyšší a nižší kategorie.
V březnu roku 1997 došlo v Praze nedaleko sněmovny k nočnímu ataku, při kterém byl tento opoziční poslanec přepaden několika chlapy, povalen na zem a pořezán v obličeji. Řidič tramvaje, který situaci viděl, protože musel přibrzdit, pak rychle zmizel, stejně tak několik dalších čumilů. Navíc nefungovala ani bezpečnostní kamera poblíž místa činu, a tak ty vteřiny člověčí hrůzy nebyly nikdy potrestány. Nebyly ani vykoupeny pobouřenou reakcí semknuté veřejnosti, nebo aspoň společným apelem intelektuálů, kteří přece měli útok na zákonodárce vnímat varovně. I když to byl „jenom“ poslanec z opozice.
Tehdejší plošné selhání lidského faktoru ukázalo, že pud sebezáchovy si naše mladá demokracie ještě nevyvinula. Chtěli to útočníci otestovat? Současně si nožem na řezání koberců testovali i pud sebezáchovy svého protivníka. Okřížkovali ho, jako v lese strom, a mysleli, že tohle ten fotogenický frajer neustojí, že zaleze a přestane jim zavazet. Ten záměr však pachatelům, ať už náleželi k jakémukoliv klanu, nevyšel. Zraněný nepodal demisi, nevycouval, nosil svůj obvaz veřejně. Co ho to stálo, zůstane ale tajemstvím. I když byl skvělý řečník, tohle nám nikdy neřekl.
Příští volby, po kterých republikáni jako podměrečné ryby zmizeli ve svých tůních, ale ukázaly, že statečnost jednoho muže, který se odmítl chovat jako oběť, přece jen zvedla ceny hlasů. Náš člověk se dostal do vlády, což ho potěšilo, ale nezměnilo, názory i naléhavou dikci si zachoval. Ani tu klukovskou náušničku nevyměnil za křížek, a tak měl na krku další nepřátele. Ale taky měl hodně přátel, a když se stal ministrem, ještě mu jich houf přibyl. To je tradiční lidská komedie a on to taky tak bral – s úsměvem. Srdcem však rozlišoval mezi starou gardou, která ho utvářela, a novými dvořany, kteří ho chtěli získat. Jako úředník státu, vždy hrdého na originální mrtvé umělce a vždy nevšímavého k živoření těch současných, se choval netypicky. Sám divadelník, měl povědomí o bídě honorářů, ale znal i magickou sílu potlesku. Když jako ministr nemohl kulturu platit tak, jak cítil, že si zasluhuje, chodil svým lidem aspoň zatleskat a poděkovat. Těm, kteří zářili, těm, kteří končili, i těm, co si s uměním teprve něco začínali. A tak svůj krátký zbývající čas štědře rozdrobil všem, které ctil a miloval.
Dobrou noc, princi. Děkujeme Ti.