Příspěvek do sborníku Milan Machovec – mistr dialogu, 2005

Mojí osudovou smůlou je, že všechny inspirativní muže potkávám příliš pozdě. Sotva je stihnu pochopit a vytvořit si návyk, umřou mi. Tak tomu bylo i s profesorem Milanem Machovcem.

Všechno začalo jedné soboty uprostřed podzimu roku 1998. Po obědě jsem šla vyprovodit kamarádku k tramvaji. Byla smutná, protože se chystala na složitý rozvod, a příliš se jí nechtělo domů, děsila se osamělé neděle. „Pojď, koupím ti něco na čtení!“ navrhla jsem, když jsme v podchodu na Karlově náměstí uviděly stánek. Měli tam zlevněné paperbacky za jednotnou cenu dvacet korun. Zatímco si prohlížela detektivky, objevila jsem „Ježíše pro moderního člověka.“ Odklopila jsem žlutou obálku a přečetla si první odstavec. Pak se čas zrychlil.
Zaplatila jsem dva výtisky, jeden jsem věnovala kamarádce a s druhým spěchala domů. Do rána jsem tu knížku přečetla, ale moje vzrušení nepolevilo. Při druhém čtení už jsem si dělala výpisky a poznámky. Pak jsem řadu dní pročítala Nový zákon a porovnávala kralické vydání s ekumenickým. V Národní knihovně jsem si půjčila Rukopisy od Mrtvého moře, okopírovala podstatné kapitoly a opoznámkovala je. Sehnala jsem si mapu starověké Palestiny. Začala jsem pročítat Starý zákon. Poznámky jsem řadila podle témat a také podle postav. Všechny ty knihy, šanony a papíry už se mi nevešly na psací stůl, a tak jsem si práci přenesla na rozložený jídelní stůl v hale. V této fázi jsem vyčerpala rezervu peněz a rodinu postihla tzv. veselá bída. Prodala jsem zbytky starožitného porcelánu, vařila těstoviny a brambory a přestala kouřit. Děti zpozorněly. „Proč to studuješ? K čemu to je?“ „Nevím. Ale baví mě to.“ „Baví!? Jenže ty musíš psát. Vydělávat. Jsi maminka!“ upozornily mě. „Zítra to vyřeším,“ slíbila jsem. Když uklidněně odešly k televizi, rozsvítila jsem si žlutou stojací lampu v hale a prohlédla si svůj „archív“. Té noci jsem pochopila, že všechny ty výpisky a poznámky tvoří přípravný materiál pro napsání románu o Ježíšovi.
Existenční otázku jsem zatím vynechala, svaté nadšení mi nedovolilo věnovat se něčemu tak přízemnímu. Místo toho jsem napsala dlouhý dopis panu profesorovi Machovcovi. Vysvětlila jsem mu v něm, kdo jsem, jaká jsem a co chci udělat. Nakonec jsem ho požádala o konzultační schůzku. Ještě v noci jsem dopis odnesla do schránky. Před usnutím se mě dotkla zneklidňující myšlenka, že psaní takového románu může trvat i několik let a že nemám žádného sponzora, který by nás průběžně živil. Ale podařilo se mi úzkost zahnat. Člověk nesmí být srab, když chce psát román o Ješuovi. Zítřek má dost vlastních starostí…
Druhý den se stal zázrak.Zavolal mi překladatel z Mnichova a jménem bavorské vlády mi nabídl roční tvůrčí stipendium v Domě umělců v Bamberku. Vzala jsem si týden na rozmyšlenou. V tom týdnu přišla odpověď pana Machovce, že se těší na moji návštěvu.
Holešovická ulici U Průhonu byla tmavá a větrná. Dům číslo čtyři byl téměř na konci, jmenovky u zvonků nezřetelné, ale kdosi právě vycházel. „Třetí patro. Jeďte výtahem,“ poradil mi. Šla jsem po schodišti, abych rozdýchala trému. Dveře bytu mi otevřela mladá dívka. „Ano, pan profesor je doma. Právě zkoušíme.“ Nudlový pokojík, do kterého mě zavedla, byl spoře nasvícený stolní lampičkou a plynovými kamny v rohu. Vedro jak v sauně.
Dvě dívky stojící u knihovny si mě zvědavě prohlédly. Zachraple jsem pozdravila. Starý muž v krátkém baloňáku sedící v pohodlně rozviklaném dřevěném křesle a s nohama opřenýma o postel mě přátelsky uvítal: „Á, další děvčátko na zkoušení.“ „Já ale nejsem … studentka,“ hlesla jsem a pokročila k dosahu světla. „Dějiny filosofie mě učil váš bratr. Před pětadvaceti lety. Psala jsem vám kvůli … té knize.“ „To jste vy? Vítám vás, Lenko. Moc jsem se těšil! Tak, děvčátka, dejte mi indexy.“ Netrpělivě zatřepal rukou. Dívky rozteteleně otevřely kabelky. „Ale, pane profesore,“ odhodlala se jedna, „vždyť jste se nás ještě na nic nezeptal.“ „Nevadí. Vidím, že to umíte na jedničku!“ A tak jim to zapsal a pak je poslal s nákupní taškou do nedaleké Delvity pro košer vodku (druhý regál vpravo). Než nám ji studentky přinesly, našel v předsíňové kuchyňce dvě štamprlátka a na mou počest je vyleštil. „Nebude vám tu zima?“ staral se. „Ne,“ ujistila jsem ho a ohlédla se na sálající kamínka. „Tak si udělejte pohodlí. Jako doma.“
Čekání na vodku využil k dotazům: kolik je mi let, kolik mám dětí, jestli se ještě stýkám s Vaculíkem, na jakou rakovinu umřel můj táta, jak se daří mamince, jestli měla po tátově smrti ještě další vztah a jestli vím, že postava Arnošty z tátova románu Přestřelka je jedna z nejúžasnějších literárních hrdinek. Vodka pořád ještě nepřicházela, a tak jsem se panu profesorovi pokusila opatrně vysvětlit, že Přestřelka je autobiografická jen částečně, že maminka ve skutečnosti nebyla knihovnice, ale učitelka a že některé intimní detaily ze života mých rodičů se de facto odehrály dřív, než děj románu začal. Vypadal, že je tím zklamaný, Přestřelka byla opravdu jeho milovanou četbou, a tak v jakési obraně vytěsnil mé odpovědi ze své paměti a při každé další schůzce se na tytéž věci ptal znovu. Tak dlouho, až jsem pochopila, že moje svědectví dcery je tomuto hledači pravdy vlastně nepříjemné.
Když jsme tenkrát otevřeli svou první konzultační košér láhev, usměrnila jsem hovor na evangelia a evangelisty. A brzy jsem pocítila, že sedíme v majáku nad nočním městem a že jsme oba šťastní v té debatě, která nás posunula o dva tisíce let zpátky. Pro mě to bylo předznamenání. Tehdy v tom přetopeném holešovickém doupátku jsem získala jistotu, že svou knihu dokážu napsat. Pud autorské sebezáchovy mi ale taky napověděl, že v průběhu psaní už se s panem profesorem nesmím sejít, pokud nechci být ovlivněná příliš.
Druhý den jsem zavolala do Mnichova, že to stipendium přijímám a na velikonoce roku 1999 jsem už odjela s nejmladším synem, počítačem a bednami knih do Bamberka. Po roce práce byla polovina knihy (cca 350 stran) hotová. V dubnu 2000 jsem se vrátila do Prahy a v šibeniční lhůtě (měla jsem už totiž smlouvu s vydavatelem) jsem dopsala „zbytek.“ Rukopis, který měl téměř 700 stránek, jsem dokončila den před termínem, tedy třicátého srpna roku 2000. Vydavatel mi text namnožil a jednu kopii jsem poslala po dr. Miloši Pojarovi do Holešovic. Za čtyři dny přišel výhružný pohled: „Přijďte co nejdřív! Mám mnoho závažných připomínek! Milan M.“ Vyčkala jsem ještě pár dní a pak jsem jej, s lahví košer vodky, navštívila.
Bylo dusné zářijové odpoledne, pan profesor, usazený ve svém dřevěném křesílku, působil unaveně a nemocně. Ale i když mi na začátku setkání své potíže vyjmenoval, v průběhu dalších hodin na ně přezíravě zapomněl. Jeho vztah k vlastnímu nemocnému tělu byl, jak mi dnes připadá, mírně pohrdavý. Ale byla v tom i pokora a radost nad tím, že jeho duch v tom zchátralém a bolavém příbytku pořád naplno plane. Brzy jsem poznala, že dokonce sžíravě. Otevřeli jsme si láhev a pustili se do práce. Během této schůzky (a dalších pěti či šesti) jsem se naučila mnohému, ale především sebeovládání. To asi musím vysvětlit podrobněji.
Beránka jsem psala patnáct měsíců. Dennodenně a ke konci už doslova dnem i nocí. Byla jsem hluboce přesvědčena o tom, že je to moje životní dílo a teď jsem čekala gratulaci doplněnou několika spíš kosmetickými připomínkami. Jenže to jsem málo znala pana profesora. „Proč tomu říkáte román? Vždyť je to samý dialog! V životě jsem nečetl tolik dialogů. Když už jste dokázala vystavět takový příběh, měla jste zvolit klasickou formu. Proč jste to nenapsala jako Tolstoj?! Nebo Thomas Mann?“ „Protože by to nikdo nečet. Já jsem to psala pro dnešní lidi… Chtěla jsem, aby se v tom nedalo přeskakovat.“ „Vy myslíte, že v Anně Karenině se dá přeskakovat?“ zhrozil se. „Dá. Všechny ty politické pasáže. A Thomas Mann má taky strašně rozvleklé monology, což lze pochopit, protože v té době spisovatel suploval i roli osvětáře, takže své čtenáře chtěl zahrnout…“ „Příběh o Ježíšovi není osvěta?“ chytal mě do tenat. „Je. Ale aby se to povedlo, musí to čtenáře strhnout. Nechtějte po mě, abych obhajovala svůj styl. Mám ho promyšlený, to přece není automatické psaní! Podívejte, ta knížka je už hotová. Jen jsem vás prosila, abyste mě upozornil na případné chyby ve jménech, nebo v popisu krajiny. Já jsem v Izraeli nikdy nebyla a podle mapy a fotek je těžké…“ „Tak to vezmeme od začátku. Já jsem vám to červeně podtrhal a proškrtal.“ „Proškrtal?“ hlesla jsem nevěřícně. „Ovšem! Tady hned zkraje jsem škrtl ty Kornéliovy úvahy o náboženství. Takhle by římský voják nepřemýšlel.“ „Moment! Kornélius je jedna z hlavních postav. Není to jen voják, je vzdělaný, dá se říct intelektuál. Pane profesore, pojďme si to ujasnit. Ty postavy mají svůj vývoj a zrovna Kornélius je typ, který bojuje mezi loajalitou nebo spíš disciplínou a vlastními zkušenostmi s židovskými…“ „ Nebo Pilát! Jak si můžete myslet, že Pilát by dokázal napsat tak vtipný dopis?“ „A jak víte, že ne? Pilát je skeptický už v evangeliích, tak jsem to rozvedla. Mně šlo spíš o to, abych tam neměla nějakou hrubou faktickou chybu.“ „Hrubá chyba je to, jak jste pojala Salome. To přece nebyla žádná puberťačka, jak ji líčíte vy, ale normální nymfomanka, což geniálně pochopil Oscar Wilde. Proč jste ji nepojala jako nymfomanku?“ „Protože nebudu opisovat od nějakého buzeranta, pardon. Já vidím Salome jinak. Ale nechme Salome, mě jde spíš o ty zvyky, přírodu, to kdybyste mi zkontroloval.“ „No, tam je velmi hrubá chyba. Kde jste kdy četla, že by tenkrát u Galilejského jezera pěstovali rýži?“ „To jsem četla v Lidé a země. Celé jedno letošní číslo bylo věnované Izraeli a byl tam článek, že podle nejnovějších výzkumů tam tehdy fakt tu rýži pěstovali.“ „Prosím vás v nějakém plátku něco napíšou a vy jim na to skočíte. Jak by tam mohli pěstovat rýži, když neměli styky s Čínou?!“ „A co Alexandr Makedonský? Ten měl styky s Indií a v Palestině byl tři sta let předtím, než děj románu začal. I kdyby tu rýži měli jeho vojáci přivézt na škorních, tak…“ „To je vaše nepodložená úvaha. Já tu rýži škrtám. Dejte tam proso.“ „Proso je nuda! Pane profesore, vždyť já tu rýži vítala se slzami v očích. Mě přece šlo o ten jídelníček Jana Křtitele. Všichni se pořád báli, aby neztratil sílu, a tak mu Miriam nalhala, že rýže je galilejská bylina a že ji smí jíst. „Vy máte na všechno odpověď. Ale zdá se, že jste chyběla ve škole, když se probíralo osobní zájmeno „já“. Jaký je čtvrtý pád?“ „Zájmena umím. Jestli je tam chyba, tak je to překlep.“ „To víte, já jsem pedant a opravuju všechno.“ „Jste úžasný!“ přikývla jsem. „Lichotky nepotřebuju. Raději mi dolijte.“
V deset hodin vodka došla a pan profesor mě poslal domů. „Zítra vás zase čekám. Probereme další díl!“ loučil se. Vypadal mnohem zdravěji, než při mém příchodu. Statečně jsem mu zamávala, zaťala zuby a vynesla své tajné slzy na noční ulici. V kabelce jsem měla mobilní telefon, ale nenapadal mě nikdo, komu bych měla zavolat pro útěchu. Doma jsem si uvařila konev čaje a do tří ráno seděla nad červeně poškrtaným rukopisem. Pak jsem šla na procházku se psem. Za přístavištěm výletních parníků se pohupovaly spící labutě, řeka voněla, pes byl šťastný a já jsem se uklidnila.
„Proč jste si usmyslela, že Ješua má psa?“ ušklíbal se pan profesor při druhé schůzce. „Vám není známo, že Židé pohrdali psy?“ „Je mi to známo. Ale jistě se shodnem v tom, že Ješua byl jiný. On nepohrdal nikým. A kromě toho, ten pes je tam i z citových důvodů. Sám tvrdíte, že Ješua byl mezi těmi prosťáčky učedníky intelektuálně osamělý. A když mu popraví Jana Křtitele a Miriam je vzdálená, chtěla jsem, aby měl nějakého oddaného tvora. Víte, jak pes dokáže uklidnit, když je člověk v krizi?“ „Nevím. Já k zvířatům moc nemám vztah. Vy určitě ano. Tady je zase kočka. Otrok honí kočku kolem fontány. Nač to tam máte?“ „To je z technických důvodů. Situace je napjatá, Pilátovi utekla žena, ale on to neví, ještě spí, jenže chlapec dělá hluk, honí kočku a voják ho okřikuje, bojí se, že se Pilát probudí a začne čurbes. Nemohla jsem tam přece dát, otrok si pouštěl Radiožurnál a voják ho nervózně okřikl. Musela jsem ten hluk vyřešit jinak, dobově.“ „Máte to promyšlené.“ „Děkuju.“ „Škrtla jste tu rýži?“ „Ne. Tím by se mi rozpadl Křtitelův jídelníček.“ „Vy jste dost tvrdohlavá. Už jsem vám řekl, že máte nohy jako dvacetiletá?“ „Nejen nohy, pane profesore.“
Při další návštěvě v Holešovicích se řešil kůň. „Drahá, vy přece znáte evangelia nazpaměť. Tak jak jste mohla napsat, že Ješua přijede do Jeruzaléma na koni. Přijel na oslu!“ „Pane profesore, můj Ješua je krásný mladý muž. Už jste viděl, že by mladý muž jel na oslu a nevypadal při tom směšně? Oni ho vítají jako krále a on by plouhal nohama skoro po zemi? To jsem nemohla připustit, uznejte. Navíc se mi moc líbí, že toho koně učedníci ukradli Římanům. Ješua to neví, ale Kornélius to pozná, takže pro čtenáře vzniká další napětí.“ „Za tohle vás kritici ukřižují.“ „To beru. Horší by bylo, kdybych tam měla nějaký omyl způsobený neznalostí. Chybu ve jménu, nebo v popisu krajiny. To je ten hlavní důvod, proč jsem tady. Abyste mi ty skutečné chyby vychytal.“ „Vaše největší chyba je, když se domníváte, že ten příběh už máte hotový. Já na vašem místě bych rukopis na rok odložil a teprve potom…“
„To nemůžu udělat!“ zděsila jsem se. „Za rok bych třeba vychladla, třeba by mě ta vášeň k tématu opustila. Vy neznáte co to je, přikládat pod kotel?“ Zaujatě si mě prohlédl. „Nepamatujete si, jak dlouho psal váš tatínek Přestřelku?“ „Pamatuju. První verzi měl za dva měsíce. Pak to ještě pár týdnů piloval.“ „No dobře,“ smířil se. „Zřejmě ten váš chvat bude dědičný.“
Po prvních dvou konzultacích jsem pochopila, že pan profesor má na své sarkasmy a zraňující výtky plné právo, protože je to jeho obrana. Miloval Ješuu o mnoho let déle než já, celý svůj dospělý život se k tomu tématu vracel a vysvětloval je nevídaně odvážným způsobem a pak si dovolím přijít s románovou verzí napsanou za patnáct měsíců. „Možná si myslíte, že je to ode mě drzost,“ nadhodila jsem při třetí konzultaci. „A máte pravdu. Jenže za kým jsem měla jít, když ne za vámi? Vy jste mě k napsání té knihy inspiroval. Nebýt vašeho Ježíše, asi bych si nikdy netroufla…“ Na chvíli ho to dojalo, ale rychle se z toho vymanil a pokračoval v souboji.
Dnes, s odstupem let, vím, že ty tehdejší zářijové disputace s Milanem Machovcem nad rukopisem Beránka byly nejintenzívnějšími chvílemi mého života. Skrumáž pocitů se mi ve vzpomínce slévá do zážitku hlubokého štěstí. Kdekoliv se dva lidé sejdou ve jménu mém, budu s nimi… Kdybych to tenkrát neprožívala v jakémsi tranzu, asi by mě napadlo vzít si magnetofon. Ale na vzpomínkách je útěšné to, že i když z nich zmizí přesná slova, o to zřetelněji se vybavuje autenticita pocitů. I dnes, při psaní těchto řádků, se mohu znovu vrátit do bytu v Holešovicích na své obvyklé místo vedle knihovny a pozorovat pana profesora, riskantně zakloněného v křesle, s brýlemi v ruce, jak mi se zavřenýma očima cituje pasáž z evangelií. Za jeho hlavou tmavé okno s obrysem dávno uschlé rostlinky a na stole vedle stohu knih poloprázdná láhev s košér elixírem. Pamatuju si, jak nás dráždilo každé vyrušení, třeba zvonek mého mobilního telefonu nebo příchod nečekané návštěvy a jak jsme tyto vpády do našeho společenství striktně řešili.
S odstupem času si taky uvědomuji některé povahové rysy pana profesora, na jejichž analýzu jsem tehdy neměla čas, protože mě zcela pohlcovalo téma hovoru. Zpětně si například myslím, že jeho proklamovaný feminismus měl značně složité pozadí. Možná chtěl být feminista, protože mu to připadalo správné. Myslím ale, že skutečným feministou při své povaze být nemohl. („Na ženu jste dost sečtělá a vzdělaná,“ řekl mi jednou překvapeně. Jindy kritizoval jednu naši společnou známou pro její neúnavnou aktivitu a organizační talent. „Ale vždyť byla úžasná! A někdo přece musel v disentu tyto věci zařizovat,“ hájila jsem nepřítomnou paní. „Ale ne moje žákyně! Promrhala svůj talent pobíháním!“ Pochopila jsem, že to bere jako osobní zradu.) Byl skromný, co se týče statků a životních potřeb, ale na svůj intelekt byl oprávněně hrdý, cítil se být v té nejvyšší kategorii vyvolených, což mě nepopouzelo, připadalo mi to vlastně přirozené. A opravdu jsem užasla, když jeden můj kolega, kterému jsem při dlouhé cestě vlakem o Milanovi Machovcovi vyprávěla, reagoval rozčileně. „Jak to, že s tebou mluví tak drze? Je to tím, že pro tyhle lidi už neplatí žádná pravidla?“ Pak jsem o tom hodně přemýšlela a dosud v tom nemám úplně jasno. Ale je nesporné, že při rozhovorech s panem profesorem jsem se cítila jako ve stavu beztíže, bez zábran a bez ohraničení.
Připadá mi, že v sobě měl jakousi až starozákonní prorockou vzteklost, když viděl kam ten svět spěje. Celý život cítil osobní zodpovědnost za dobu, v níž žil. Vychovával své žáky a na některé byl pyšný. Chtěl mít následovníky. Měl smysl pro tajemství, člověčí i vesmírná, byl hledač, a občas se hluboce mýlil v lidech. Někdy však byl ve svých zkratkovitých charakteristikách jasnozřivý. Když často říkal a psal, že svět už mohou spasit pouze ženy (díky své větší citlivosti a sepětí s řádem přírody atd.), připadalo mi to však jako směs naivity a touhy. Ale snad v tom byl i jakýsi jeho pocit osobního dluhu. Po této odbočce, která snad nikoho neurazí, se vrátím k poslednímu večeru, který jsme v září roku 2000 strávili nad rukopisem Beránka.
I když rýže škrtnuta nebyla a Pilátův dopis zůstal nezměněn, pan profesor působil smířeně a krotce, když srovnával papíry do desek. „Teď už mě nebudete na nic potřebovat,“ řekl zkusmo. „Budu. Zvykla jsem si na vás.“ „Zvykla? I když jsem takový pes?“ „To je překonané. Teď už jsme v jiném stádiu,“ vysvětlila jsem mu.
A tak jsem za ním chodila dál, popovídat si a hlavně naslouchat. Ale nikdy jsem si nevzala magnetofon a ani teď necítím potřebu jeho vzpomínky a názory rekonstruovat. Myslím, že všechno důležité, co chtěl předat, stihl sepsat sám. Snad jen v citové oblasti svého žití cítil určité selhání nebo nezdar, protože o tom opakovaně mluvil. Určitě ale ne proto, abych to „inspirovaně“ použila třeba v povídce. Spíš si jen chtěl potvrdit, že ho chápu.
Když Beránek koncem listopadu 2000 vyšel, přinesla jsem mu jeden výtisk. Dojalo ho, že jsem mu na předsádce umístila poděkování a jistě netušil, že ta vytištěná dedikace je kromě skutečné vděčnosti motivovaná i ženskou lstí. Takhle jistě nemůže knihu veřejně napadnout kvůli té sporné rýži, věřila jsem. To, že ji napadli jiní (a samozřejmě ne kvůli rýži), jsem čekala, takže to nebolelo. Myslím, že pana profesora ty povrchní a mnohdy i nedůstojné kritiky zasáhly mnohem víc, ale když poznal, že nepotřebuju utěšování, přestal se nad nimi vztekat a brzy mi začal podsouvat další témata na další román. Tvrdil, že jsem na vrcholu sil a musím to využít. Nemohl vědět, že mě práce na Beránkovi citově vtáhla natolik, že se nemůžu vymanit, že to nejde odstřihnout a že si připadám jako splihlá chaluha. Nakonec jsem si v pudu sebezáchovy naordinovala čtrnáctidenní dovolenou u moře, myslela jsem, že slunce ze mě vypálí ten hluboký smutek nad hotovou knížkou a moře to odplaví. Jenže jsem udělala zásadní chybu a místo detektivek jsem si přibalila do kufru Bibli, kterou jsem pak tahala i na pláž, což okolní Italy s dekorativními zlatými křížky na krku fascinovalo, ale naštěstí i drželo v uctivé vzdálenosti. A tak jsem si v klidu prostudovala a ujasnila postavu Pavla.
Hned druhý den po návratu jsem běžela s notesem poznámek do Holešovic. Dveře mi otevřel syn pana profesora Martin. Spíš tedy jen pootevřel: „ Ani sem nechoďte, táta je na tom moc zle. Srdce! Sanitka už je na cestě.“ Ale pak se dal uprosit a dovolil mi na chvíli vstoupit.
Pan profesor ležel na posteli, měl zavřené oči. Sedla jsem si na svou židli a sledovala, jestli dýchá. Dýchal! Po chvíli otevřel jedno oko. Měla jsem červené letní šaty, italské opálení a francouzskou kolínskou. Otevřel i druhé oko. „To jste konečně vy? Jdete tak tak. Právě umírám.“ „Slyšela jsem. Ale sanitka je už na cestě,“ pípla jsem. „Ta pojede až… z Krče,“ zachraptěl pacient a pokusil se nadzvednout. „Stihnete mi aspoň dát poslední pomazání. Máte?“ Nejdřív jsem zkontrolovala dveře do předsíně, byly zavřené, Martin zřejmě v zadním pokoji balil tašku. „Mám,“ přiznala jsem a vyndala láhev. Našla jsem skleničku a odlila maličký hlt. Spolkl ho. Ostražitě jsem čekala na účinek. Projevil se rychle a viditelně blahodárně. Pak profesor se posunul téměř do sedu a žádal přídavek. Na to jsem ale už neměla odvahu, a tak jsem mu při čekání na sanitku vyprávěla své postřehy o Pavlovi a o struktuře případného románu. „To nepište!“ odfrkl. „To by vás nebavilo. Pavel je studenej čumák. Ale přijďte zítra do nemocnice a proberem to!“
Bála jsem se, že mě tam nepustí, protože ta vodka se samozřejmě provalila. Ale doktor se mě zastal, tvrdil, že to byla medicínská dávka a že se srdíčko naopak povzbudilo a rozchodilo. Ale i tak s tím pan profesor ležel dlouho, a tak jsme měli čas probrat toho Pavla a definitivně ho zamítnout.
Po návratu z nemocnice čekalo profesora tíživé rozhodnutí, které se týkalo jeho přednášek na Filozofické fakultě. Poznal, že se jich bude muset vzdát, ale stále věřil, že jen dočasně. Jedno z posledních veřejných vystoupení, ne-li poslední vůbec, měl na Literární akademii, kde jsem v té době vedla seminář tvůrčího psaní. Navštěvovalo jej šestnáct studentů nejrůznějšího věku, od vitální důchodkyně až po dvacetileté „děti.“ Přijela jsem pro pana profesora taxíkem. Byl už připravený za dveřmi bytu, na hlavě koženou kšiltovku, v ruce hůl a přes rameno torničku. Řidič nás vysadil u branky areálu, akademie byla v prostorách bývalé sídlištní školky, a když jsme se pomalu blížili zahradní pěšinkou k pavilonu, pozorovali nás mí studenti z oken. Těch sto metrů nám trvalo snad čtvrt hodiny, ale v učebně filozof zázračně pookřál, udělal si pohodlí, hůl odložil na lavici a pak dvě hodiny vyprávěl o svém dětství, o lidech, kteří ho ovlivnili, o svým nejmilovanějších knihách, které ho pomáhaly nasměrovat a o vztahu umění a filozofie.
Studenti uhranutě poslouchali, věřím, že pro mnohé z nich to byl životní prožitek a i ve vzpomínce jsem šťastná, že jsem tu přednášku zorganizovala. Tehdy se projevila relativita času, dvě plné hodiny uběhly dřív než běžná vyučovací „pětačtyřicítka.“ Po přednášce se jedna z posluchaček, která s sebou v ten slavný den měla i manžela, nabídla, že pana profesora odvezou domů. Za třicet minut mi na mobil přišla textová zpráva: ÚKOL SPLNĚN. CESTOU DO HOLEŠOVIC PAN PROFESOR PRIKÁZAL ZASTAVIT U HOSPODY, KDE JSME MU PODLE INSTRUKCÍ KOUPILI LÁHEV VODKY.

O pár týdnů později jsem za Milanem Machovcem přišla s nabídkou, zda by nenapsal pro chystané nové vydání tátovy „Přestřelky“ úvod. Vypadal potěšeně, ale myslel si, že úvod bych měla napsat já a on doslov. „Ta kniha možná u tupců vyvolá kritiku, a tak ji zaštítíme z obou stran. Je to naše povinnost!“ A hned mi přikázal, abych svou část napsala co nejrychleji a přinesla mu ji, aby věděl, na co má se má pak zaměřit on.
Poslechla jsem a přišla s textem už za několik dní. Pečlivě si ho pročetl, navrhl mi jednu kosmetickou úpravu a slíbil, že svůj doslov začne psát okamžitě. Asi za týden mi volal, že už to má hotové. Netrpělivě žádal, abych okamžitě přijela. Za hodinu už jsem seděla na své obligátní židli v holešovickém doupátku a on mi pomalu s mnoha nadšenými vysvětlivkami přečetl svůj skvělý doslov. Jenže to měl napsané rukou a na mnoha místech byly vsuvky a škrty. „Rozluštíte to?“ Nejistě jsem krčila rameny. „No, raději to přepíšu na stroji,“ rozhodl se gentlemansky.
Ale ani strojopis pak nebyl o mnoho čitelnější, občas na klávesnici netrpělivě sáhl „vedle,“ a tak jsem si pro jistotu odnesla obě verze, i tu rukopisnou. Doma jsem pak zjistila, že obsahově nejsou zcela totožné, a tak jsem si při jejich „převodu“ do počítače připadala jako starověký přepisovač poškozených pergamenových textů proroků. Tato osobní zkušenost mě utvrdila v tom, že dnešní podoba Starého, ale i Nového zákona je skrumáží mnoha vrstev, mnoha náhledů a mnoha „překlepů.“ Ale na rozdíl od starověkých písařů, já jsem svůj přepis mohla odnést k autorizaci autorovi, který jej na několika místech opravil a připsal další dva odstavce. „A až to vytisknou, udělám i korektury!“
Než to vytiskli, ocitl se však znovu ve střešovické nemocnici. Navštěvovala jsem ho často, stejně jako mnozí další. Personál toleroval naše debatní kroužky kolem postele, ale samozřejmě jsme nemohli zůstával až do noci. A právě ty dlouhé osamělé noce pana profesora trápily, prášky na spaní už přestaly zabírat a silnější dávky se lékaři báli. V té neradostné době mi vydavatel doručil korektury celé „Přestřelky,“ tedy asi pět set šedesát stran. Odnesla jsem ten „špalek“ svázaný v pevných deskách do nemocnice, abych pana profesora potěšila.
Okamžitě cihličku rozvázal a vybral listy svého Doslovu. A samozřejmě tam našel několik překlepů. Znepokojeně na mě pohlédl. „Kdo přečte a opraví to další? Vy sama? Máte tolik času? Uvidíte každou chybu? Už jste zvládla mě a mně ?“ popichoval mě. Ujistila jsem ho, že po mé korektuře nastoupí ještě odborný redaktor. „Odborní redaktoři už nejsou!“ vysvětlil mi. „O jednom excelentním bych věděla,“ pípla jsem. Pochopil a zálibně potěžkal cihličku. „Jak moc na to vydavatel spěchá?“ Ujistila jsem ho, že pár týdnů máme. „Začnu hned zítra,“ rozhodl se. „Nechte tu prvních padesát stánek. Ale musíte mi přinést originál! A červenou tužku. Radši dvě.“
Korektury „Přestřelky“ nám vydržely asi měsíc. Pan profesor se opět projevil jako úžasný detailista, v jednom místě opravil i chybu autora. Trochu z toho až mrazilo.
Ale pak se znovu vrátila situace, kdy „nezaměstnaný“ a nespavý pacient začal nesnášet okolní prostředí a jeho omezení. Sestřičkám, až na pár oblíbených, říkal noční můry a nemocnici posupně přirovnával k továrně na odležené maso. Při jedné odpolední návštěvě mě ale překvapil svou dobrou náladou. „Dnes jste určitě spal skvěle!“ radovala jsem se. Ale on to odbyl mávnutím ruky a zašeptal: „Mám pro vás námět! Tentokrát to žádný studený čumák není.“ A pokynul mi, abych si honem přitáhla židli. Když jsem se pak k němu zvědavě přiklonila, obhlédl nejdřív zachumlané sousední lůžko, aby se ujistil, že máme soukromí, a potom triumfálně vyslovil: „Napoleon!“
Zasáhlo mě to jako výstřel z děla. Dokonce jsem vstala a mimoděk se šla podívat do zrcadla, jestli ta tvář, do které vyřkl svou žádost, patří mně. Ale krom cukajícího levého víčka (tím šokem) jsem neviděla nic nového. Vrátila jsem se k lůžku. „Napoleon přece není téma pro ženu!“
Následoval prudký profesorův výpad, v kterém mi vyčetl, že jsem zbabělá, konformní, neprůbojná a trpím trapným komplexem méněcennosti. Když to nezabralo, změnil způsob nátlaku a rozhovořil se o Beránkovi tak, že jsem si ten magnetofon fakt měla vzít. Ale i strategické lichotky po mě sklouzávaly. Stačilo představit si ten stoh materiálů, které bych musela prostudovat a ty desítky důležitých bitev, které už dávno odborně popsali a rozebrali jiní. „Ale Bonaparta řádně nepopsal nikdo! Protože nikdo ještě nepochopil, jaký člověk to opravdu byl.“ „Jen vy?“ hlesla jsem.
„Já o něm přemýšlím často,“ přikývl. „A mám vytipované tři, čtyři momenty, které zdánlivě působí jako epizody, ale pro spisovatele by byly záchytnými uzly v osnově příběhu. Tedy pro spisovatele, který má odvahu!“ dodal vyčítavě. „Například co?“ zabředla jsem.
„Například hned ze začátku v té Itálii!“ dychtivě se povysunul na polštáři a zvedl ukazováček s dlouhým nehtem. „Představte si ho, jak se namaskuje za žebráka a v tomhle přestrojení se volně potuluje a zjišťuje situaci. A druhý den…“ vyprávěl a já to viděla jako barevný film, zatímco venku už se stmívalo. „Zbytek mi dopovíte zítra,“ požádala jsem o přestávku, na chodbách už rachotily vozíky s večeří. Souhlasil, najednou vypadal už zase unaveně.
Ale když jsem pak spěchala cestičkami nemocničního parku k tramvaji a potkávala schýlené pacienty v županech, napadlo mě, že profesorův způsob vidění je nepřenosný a že mu při zpracování Bonaparta můžu posloužit jen jako zapisovatelka. Autorem musí být on sám! A tak jsem se u refýže otočila a běžela zpátky. Abych mu řekla, že v téhle bitvě mu budu dělat markytánku, to nutné zázemí s magnetofonem a doma pak přepisem do počítače.
Chodbou v jeho patře jsem se plížila po špičkách a zatoužila po maskovacím bílém plášti. Ale žádná hlídka mě nezastavila, a tak jsem tiše pootevřela jeho dveře. Dodnes jsem vděčná, že mě neslyšel, protože průzor skulinou byl skličující.
Černé můrky mu daly talíř s večeří na podnos pevně přišroubovaný přes lůžko. Ale buď spěchaly, nebo přecenily jeho možnosti, zkrátka to jídlo bylo moc daleko od jeho ruky. Bezradné škrábání lžíce o rantl talíře mě nejdřív nastartovalo k pomoci, ale hned jsem si uvědomila, že tím bych svého Mistra zahanbila. A tak jsem v kuchyňce sehnala pomocnou sílu. Byla to ochotná mladá Ukrajinka.
Druhý den mi pan profesor vyprávěl její příběh. Napoleona jsem zatím odsunuli.

Ale ani později v nemocnici Na Slupi, kde Milan Machovec prožil poslední týdny svého života, jsme se už životopisem vojevůdce nezabývali. Pan profesor se soustředil na vlastní poslední bitvu a občas se ji snažil i glosovat, jak se sluší na filosofa. Otázky, které vzrušeně řešil celý svůj život, si ale odnesl na korekturu do toho příštího. Nebo ne?