Česko-slovenský časopis MOSTY, 2005

Velký kus mládí jsem prožila u divadla. Mojí první štací bylo Stavovské, kde jsem získala skvělý rajón na druhé galerii. Z potemnělého bidýlka jsem při sbírání papírků a leštění zábradlí denně pozorovala, jak páni kulisáci zručně bourají včerejší scénu a staví novou iluzi a připadali mi jako úžasní frajeři, protože nikdo z nich nenosil předepsanou ochrannou helmu, což jevištní mistr mlčky (a riskantně) toleroval. A oni ho za to poslouchali jako cvičitele při drezůře, a jejich souhra a opičí obratnost, například při stavbách vysokých operních dekorací, často vyvolaly zasloužený potlesk (nás uklizeček). V dopoledních hodinách divadlo připomínalo staveniště, místo parfémů tu voněl šmír a nad jevištěm se v kuželích reflektorů vznášel prach. S herci a režiséry jsme se my uklizečky moc nevídaly, měli jinou pracovní dobu. Ale jednoho dne jsem při záskoku za nemocnou paní Hladíkovou měla kromě svého bidýlka uklidit i šatnu Rudolfa Hrušinského.
Rozechvěle jsem sbalila rekvizity (kbelík, hadry, láhev saponátu) a vydala se labyrintem chodeb k šatnám sólistů. Srdce mi bušilo a když jsem našla dveře s Mistrovou jmenovkou, cítila jsem v zádech vzrušené mravenčení. Zmáčkla jsem kliku a rozteteleně otvírala dveře, jako bych odhrnovala sametovou oponu.
Místnůstka, do které jsem po špičkách vkročila, měla sotva čtyřikrát dva metry. Prošlapané linoleum, umyvadlo se zaschlými potůčky dermacolu, stolek se zmuchlanými novinami, dvě vetché židle snad ještě od Tyla. Ale na skříni visel divadelní frak a pod ním stály lakýrky naleštěné jak k plesu! Večer se hráli Glambayové. Odložila jsem kbelík a vyndala úplně novou prachovku. Při něžném otírání parapetu okna mi padl do očí pouliční stánek s pomeranči. Ano! Koupím svému drahému Mistrovi kilo pomerančů a udělám z nich na stole oranžové srdce. Romantický dárek od neznámé dámy. Ale protože jsem byla i praktická, pustila jsem zatím do umatlaného umyvadla proud horké vody, aby odmočil šminkové šmouhy, než se vrátím z nákupu.
Dopadlo to však tragicky, protože vřelá voda narušila historické trubky odpadu, provizorně utěsněné izolepou, prýšlila rovnou na linoleum, které se hnusně vyboulilo, stihla promočit i Glambayovy lakýrky a do té spouště nečekaně vkročil sám Mistr. V zákrytu skříně jsem slyšela jeho mužný hlas: „Kde je ta kráááva!? Já ji roztrhnu!“
Na tenhle starý (a odležením dokonce hýčkaný) trapas jsem si vzpomněla při nedávné premiéře GARDEROBIÉRA.

Hry o hercích mám ráda, protože si troufají cosi posvátného bořit a z trosek postavit jinou jímavost. Hned úvodní etuda garderobiéra Normana (Bolek Polívka), který vchází na scénu s černým pláštěm v pietně napřažených rukou, působí už jako epilog. Ale příběh teprve začíná. Shakespearovská společnost hostující v provinčním městě kdesi v Anglii, má na programu Krále Leara, jenže protagonista (Milan Lasica), zvaný Sir, leží v nemocnici s psychickým kolapsem. Zatímco nad městečkem přelétávají německé bombardéry, představitelka Kordélie, zvaná Lady (Emílie Vašáryová), pokuřuje v šatně, roztržitě upíjí čaj a nedokáže rozhodnout, zda představení odvolat. Norman věří v zázrak a v Sirův návrat, inspicientka Madge (Zdena Hefortová) sice už nevěří ničemu, nicméně koná (přeskupuje role, protože chybí i další hráč zatčený pro mravnostní delikt). Sir, o kterém už cosi zprostředkovaně víme, si s příchodem dává na čas. A když se pak zdrchaně dovleče, jako kůň do stáje, je ještě v horším stavu, než jsme čekali. Neví ani, který kus se dnes hraje. Líčí se jako Othelo.
Norman ho s trpělivým šarmem a potlačovaným zděšením vrací do programu, opakuje s ním vstupní repliku, znovu a znovu, je oddaný divadlu, Shakespearovi i svému pánovi, jak věrný pes, ale ne psovsky, Norman má svou hrdost. Sir však svou důstojnost už jenom hraje, je v jiné fázi života, a byl to ovšem život v jiném lavelu. Nuzná divadelní šatna se stává kolbištěm, na němž se představitel Leara potácí bez převleku, odmítá šminky, odlepuje vousy, odhazuje i paruku, dnes chce vystoupit naturalisticky, sám za sebe, ale pořád je pevně přilepen k Shakespearovým veršům, které mu naplnily a „ukradly“, (či simulovaly?) celý život. Takže v souboji o právo starého herce na vlastní identitu Sir prohraje. Zvítězí urputnost jeho garderobiéra, který chce zachránit představení a za každou cenu zajistit publiku jeho zaplacený zážitek, což přítomného diváka maličko zahanbuje, snad i dráždí. Ale když je pak představitel Leara kolektivním úsilím dostrkán na scénu, kde zázračně chytne dech jako po vpíchnutí drogy a jeho lidé v zákulisí to uhranutě prožívají, ovane i přítomného diváka majestát herectví. Kouzlo, před chvílí rozbité na cucky, se znovu rozklene a září, protože tak mocné je (dosud) divadlo a tak úchvatný je pořád Shakespeare. „Podarilo sa, Will, podarilo sa!“ šeptá vyždímaný Sir a odchází na děkovačku a pak do šatny umřít.

I když jsem mládí strávila u divadla, odborník na kritiku dodnes nejsem. V kuloárech jsem ale slyšela zasvěcený názor, že GARDEROBIÉR byl panem Ronaldem Harwoodem napsán jako drama (o síle Shakespeara proti zlu nacismu), ovšem režisér Roman Polák to pojal jako lidskou komedii, kterou zas Polívka (s přitakáním a pobaveným asistováním Lasici) radostně přešupačil na „bolkovinu.“ Fakt je, že se to dá zahrát i jinak, než jsme to nedávno viděli v česko slovenském provedení na bratislavské premiéře. No je otázne, kto by na to dnes išiel. Ona je vůbec otázka, zda tato hra, která předpokládá aspoň zběžnou znalost Williho díla, může fungovat i na diváky, kteří už třeba neví, o co jde v Learovi, natož aby se orientovali v útržcích vysypaných z jiných kusů. Z tohoto hlediska je obsazení Bolka Polívky skvělým tahem, protože jeho garderobiér přešívá divadelní kus i pro ležérnější vkus, aniž by rušil siluetu střihu. Možná ani pan Lasica není skutečným tzv. charakterním hercem, ale díky svému intelektu, nenápadné noblese a sebeironické nostalgii dodává postavě přídech tajemna, ale i posměvačného soucítění. Je to především soucítění s rolí, s životem Sira, který kdysi začínal v operetě. Kradmé taneční úkroky ke staré melodii a přítomnost lehkonohé múzy Irene (Lucia Gažiová) mu konejšivě vrací ty dávné časy, a flitry jak lesklí motýli ho omlazují na chvíli. Péřové boa krásky mu vyhlazuje vrásky.

Řešení scény, dokonalé ve své úspornosti a ohebnosti, ukazuje vlastně jen divadelní šatnu a zákulisí, Learovo jeviště je na odvrácené straně, tam divák nedohlédne, slyší jen echo. Ovšem divák nepřišel na Leara, ale na to, co z jeho hráče zbylo na poslední štaci, při dvousté dvacáté sedmé repríze. A protože GARDEROBIÉR je hra o divadle, i rekvizity tu mají svůj zvětšený význam. Learova královská koruna, ta cetka z plechu naleštěná jak zlato a rituálně přinášená začínající herečkou do Sirovy šatny, je zhmotněním touhy po výsadním postavení a blyštné důstojnosti. Ale když ji zpokornělý král nakonec vymění za bláznovský věneček, je to i Sirovo přiznání bezradnosti, zklamání, vlastních výčitek a únavy, je to všechno to, co my už pro sebe dnes odmítáme, protože jsme obranně asertivní a máme odbornou oporu psychologů, zatímco Leare měl k posledku už jenom šaška. A ten ho před smutkem neochránil, protože šašo je v dramatech odjakživa psán jako Smutek zakuklený v barevné skořepině. My ale do divadla chodíme relaxovat, ne se předávkovat chandrou. A tak místo nás umírají herci a my jim za tu zástupnou službu tleskáme a na recepci jim tiskneme ruku a doléváme víno, aby spláchli své rozechvění z velké role, která je možná stála kus života, a tak v ní přešlapují ještě i po oponě, protože každá může být tou poslední (zlatou dávkou), zatímco my už disciplinovaně spěcháme na tramvaj, nebo k autu, honem domů, do županu a k televizi, abychom nepřišli o svůj ochranný stereotyp, o svou kontrolu nad životem, o svou iluzi nesmrtelnosti.