Slovenský deník SME, 2005

Moudré sokolské heslo „V zdravém těle zdravý duch!“ se váže na krédo mnohem starší, z antiky, kdy krása těla a ducha tvořila ideální harmonii. K té se vracíme, když nás dobové podkuřování jen tělu či jen duši začne mrzačit.
Oduševněle nahá socha Davida symbolizuje víru v člověka. Je to oslava síly, odvahy, ale i pokory před úkolem. Výsledná krása sochy nás až drtí svou křehkostí. Je to ovšem jen zdánlivá křehkost, způsobená tou nahotou a precizností tvarů, ale když si všimneme soustředěného výrazu v Davidově tváři, přestaneme se o něj bát. A zůstane v nás radost, že tohle existuje, a už tak dlouho. Nedávno skulpturu znovu vybělili, zase je lesklá jako kdysi, když ji Mistr naposledy ze své prkenné plošinky důvěrně objal, vtiskl do ní svůj pot, šťastnou únavu, a potom slezl a nechal nám ji. Abychom k ní vzhlíželi, abychom ji milovali, a v ní i sebe. Takové, jací bychom mohli být. Kdybychom byli vyvolení?
„Nešťastná země, která potřebuje hrdiny!“ psalo se v novinách v lednu 1969, když se na Václavském náměstí v Praze upálil student filozofie Jan Palach. Udělal to v dopravní špičce, přímo pod budovou Národního muzea, v jejíž omítce ještě vězely ruské kulky. Byl to promyšlený protest statečného muže, který spálil své krásné mladé tělo ve víře, že nás tím vyléčí z moru normalizace. Byl to ohňový signál, příliš oslnivý pro naše světloplaché oči, a brzy už se o tom Činu psalo jako o bláznovství psychopata. Goliášovy tanky zůstaly na našich parkovištích dvacet let. Ale ani dnes nechceme pochopit a uznat, jakého Davida jsme to tehdy pohřbili, a co mu dodnes dlužíme. (Nejen tu sochu, kterou mu místo nás postavili studenti v Římě.)
Dočasný výpadek ducha se ale zákonitě vyboulil v náhražkové formě. Dnešní příkazná fascinace tělem a vzhledem a třpytkovou módou nás žene v namačkaném houfu jako Krysařova píšťalka. Ale pořád tu jsou i jiné melodie!
„Podívejte se z okna, drahá. Musí tady být někde rybník, slyším žáby. Je to útěšné! Jako bych byl zase v jižních Čechách. Zamlada!“ Pod oknem pokoje byl betonový plácek a na něm trafostanice, která napájela celý areál střešovické nemocnice, všechny stroje a přístroje. I ten, který taktoval jeho unavené srdce. „Je tu skutečně malý rybníček, pane profesore, a kolem vrby.“ „No vidíte. A ty můry se mi smály!“ stěžoval si. Jedna můrka pak vešla s údržbářskou dávkou medicíny na tácku. „Co je to tady?“ mrmlala u lůžka. „Vodka? Vy mě zlobíte, dědo!“ „Ne, to je moje,“ zachránila jsem láhev, a potom čekala na chodbě, než to rozpukané vetché tělo sanitárně zaopatří na noc. „Neříkejte mu dědo, sestřičko! Je to filozof. Největší, kterého máme. Copak to nevíte?“ „Nevím. Já jsem z Ukrajiny. Beru to podle čísel. Jedenáctka nesmí alkohol!“ Vrátila jsem se k dušičce, která se tetelivě těšila, že budem pokračovat v debatě o smyslu života, zatímco tělo chrčivě rušilo a chtělo do márnice. Ale my jsme je zkolébali vodkou a v zastaveném čase probrali velké i malé proroky. Žáby nám k tomu skřehotaly, a když jsme došli k Ješuovi, nebe za oknem už bledlo. „Nevěřte evangelistům, drahá! Jedině Markovi. Ale to byl bohužel prosťáček, žádný spisovatel, jako pak Jan. Ovšem ten už je ideolog.“ „Iluzionista,“ přikývla jsem, „přesto má krásné pasáže!“ „Nejkrásnější pasáže se teprv objeví! Vsaďte se, drahá. Ješua určitě zanechal vlastní svitky! A někde to leží, zaváté pískem. Někde na tomhle světě ty originály jsou. Musí být. Já tomu věřím!“ stiskl mi ruku. Měl dlaň zkřehlou jako větvičku zimního stromu.
A jaký to býval sportovec a náruživý chodec! Hledač. Vylezl na každý kopec, aby pochopil krajinu, která utváří lidi k obrazu svému. A když pak lidské zásahy vzaly krajině důstojnost a schopnost zaštiťovat, vracel se v čase a prozkoumával ty křižovatky a bludné kořeny. Ale i velkolepé stopy někdejších vyvolených. Jeho moderní překlad Illiady pobláznil studenty až k ryku fotbalových fandů. Pozdější posluchači už byli mnohem tišší, když jim na zapřenou přednášel ve svém bytě dějiny filozofie, tu mnohostopou historii lidského zkoumavého ducha, zatímco na starodávné Karlově univerzitě pískali krysaříci v jedné tónině. O nedělích hrál na varhany v kostele, pro útěchu a pro naději, a zničil si tam nohy v průvanu. Ale když ho pak znovu slavně povolali za katedru a on pokorně přišel o holi a s batůžkem veterána, působil v přeplněné Velké posluchárně jako obr Atlas. Břemeno, které vzpíral a vyvažoval tolik let, se rozklenulo pod stropem auly jako duha zjara. Pod spektrem barev jsme všichni zkrásněli. Drnčení tramvají za okny utichlo, hlučící auta zmizela, zůstala jenom slova. Mikrofon trochu echoval, nebyl zvyklý na tolik naléhavé vášně, ale echo nám nevadilo, dokonce ladilo. Vnímali jsme to jako přírodní úkaz. Jako neklidný večerní vítr, který se točí nad jezerem. Snad někde v Galilei. Nebo u třeboňského rybníku Svět.
Pak něco na přístrojích divně zapípalo a přišel doktor. „Už ho nemusíte držet tak pevně,“ řekl mi. Ale já doktorům nevěřím. A tak ho držím pořád. A on mě.