Ve Stavovském divadle jsem uklízela na druhé galerii, tedy až úplně nahoře. V hledišti svítily jen chabé lampičky a v nezřetelné propasti pode mnou se mezi sedadly balkónů a lóží pohybovaly kolegyně s baterkami. Působily jako bludičky v začarovaném lese. I já jsem měla baterku, abych viděla každou žvejkačku přišlápnutou na červeném koberci, a taky jsem měla nožík, abych ji mohla odstrouhat. Zatím na jevišti bořili kulisáci včerejší stavby a pak montovali novou iluzi pro večerní komedii. Tak se říkalo i tragédiím. Hra jako hra. Více…