Lenka Procházková

Dokument v PDF stahujte zde.

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. Redakce DR postupně zveřejní všechny tehdejší odpovědi jako inspiraci.

„Naše situace se mi zdá úplně bezvýchodnou. Budeme si zvykat, a kdo si nezvykne, bude na tom špatně. Vidím budoucnost černě. Co vůbec můžeme dělat…?“ Více…

Sanquis /profil autora/

Dokument v PDF stahujte zde.

Dokument v PDF stahujte zde.

Dokument v PDF stáhněte zde.

Deník Právo, 2009
Člověk miluje rituály. Atmosféra oslavných shromáždění, kdy všechno emocionálně splývá do vzrušeného očekávání, vrací účastníky do blaženého dětství. Jako když tenkrát do městečka přijel cirkus. Zatímco stavěči vztyčovali šapitó, na hlavní ulici se vyvalil barevný průvod: artisté metali kozelce a běhali po rukou, krasojezdkyně posílaly polibky, žongléři si pohazovali lesklými koulemi, opice v livrejích dělaly grimasy a bílý klaun – principál v důstojném fraku a vysokém cylindru nakopával podřadné šašky. Trubky a bubínky nám zrychlovaly tep: to představení nesmíme propást, bude úžasné! Však bylo. Jeho odlesky nám zůstaly pod víčky, stejně jako pach zvěře, zpocených trikotů, šminek a pilin nám uvízly na nosní sliznici. V duši se usadila vzpomínka na společné okouzlení, strach, smích, ale i dojetí z eskamotérských a riskantních výkonů. Vzpomínáte jak kapela udělala stop time před skokem smrti? To strašné ticho, než se ruce letícího artisty zase chytily hrazdy a než zavířil aplaus! Vzpomínky na teplo cirkusu a na jednolitou emoci v nás zůstávají jako touha po ztraceném, do kruhu uzavřeném světě, kde se míhají bláznivé postavy a kde hudba jako kardiostimulátor diriguje záchvěvy srdce. Chceme to prožívat znovu. Divadla, koncerty, sportovní zápasy, matějské poutě, mítinky, to všechno jsou rituály, které člověk vyhledává, protože je tvor společenský a kromě práce má sakra taky právo na radost, vzrušení, napětí a dojetí. Chléb a hry… V zemích, kde oslavy a průvody diktuje režim, je motivem k účasti spíš strach než radost, nicméně pocit vzrušení se i tak ve velkém davu projeví. V sedmdesátých letech, kdy nikdo z naší rodiny na prvomájové průvody nechodil, se babička, sledující ten cirkus v televizi, najednou rozplakala. „Mně je tak líto, děcka, že tam nejste taky…“ svěřila se tato osudem zkoušená žena (jejíž muž zemřel po výslechu ve sklepení gestapa, syn v letadle plném diplomatů sestřeleném sovětskou raketou a zeť na následky normalizačních štvanic). Tehdy jsem s úžasem pochopila, že touha po začlenění do smečky (pochodující nebo zpívající) je v člověku uvízlá hluboce. Podotýkám, že babička v době tohoto výroku netrpěla senilitou. Pouze cítila, že jsme vyčlenění z množiny a brala to jako osudový postih rodiny a nikoliv volbu. Nepochopila, že jsme se odpoutali od něčeho a že nás to už nezraňuje, že je to vědomá cesta ven z kruhu, ven ze zatepleného stanu do čerstvého povětří.
Přirovnávat národ ke staré ženě, která navzdory zkušenostem z minulosti touží po loajalitě v houfu a blahodárných emocích, je nepatřičné, protože národ má milióny duší a mozků, a ti, co pozvali papeže na návštěvu, nezastupují český národ, ale české biskupy a český stát. Stát, který přestává ručit za chléb a teplo, a tak vsadil na hry a rituály. Co na tom, že tohle představení už je hodně obehrané a navíc jde proti tradici země a jejích dějin. Ostatně jakých dějin? Kým hodnocených? Z devótních mediálních pořadů během návštěvy Jeho Svatosti jsme se dověděli, že intelektuálové První republiky v čele s Masarykem se mýlili, když kritizovali praktiky zdejší římskokatolické církve a toužili po její odluce od demokratického státu. Tento pomýlený názor prý už je překonaný. Proč? A kým? Koho se na to ptali? Národa snad? Ne. Tak riskantního skoku by se nikdo z dnešních státních akrobatů neodvážil, protože tuší, že po sečtení hlasů z referenda na tuto otázku (odluky) by nastalo veliké ticho. A hned potom by poprvé v dějinách cirkusu zazněl aplaus, přestože ruce akrobata hmátly do prázdna a létající hrazda zůstala osaměle kmitat jako kyvadlo pod ozářeným šapitó. Ani principál by výsledek plebiscitu nezměnil. Takové zázraky neumí.
Jeho návštěva byla naplánovaná už před mnoha měsíci, kdy česká politická a ekonomická krize ještě nebyly tak hluboké, takže zdánlivě pak přišla v nejméně vhodné chvíli. Snad se pomýšlelo i na zrušení toho nákladného představení, jenže pak se odsunuly volby až na řádný termín a vznikla nečekaná skulina – příležitost pro žongléry. V proslovu zlatoústého kardinála Vlka zaznělo zbožné přání, že tento stávající (vláčně deputátnický) parlament by stihl v té požehnané skulině schválit novelu zákona o církvích. Je přece dávno připravena v mrazáku! V témže šupleti leží u ledu bilaterální smlouva Svaté stolice s ČR, onen konkordát, který sněmovna v roce 2003 zamítla (skóre 110: 39) jako pro republiku neužitečný. Církevní hodnostář si posteskl, že za dvacet let se nepodařilo převést ani vlastnictví korunovační katedrály na katolickou církev (jejíž veškerý majetek spadá pod papežskou stolici). Prý je to vina našich politiků, v kterých stále zahnívá komunistické myšlení. Nevím, co v našich politicích zahnívá, zato vím, že vlastnictví katedrály nikdy nebylo odděleno od vlastnictví královského či později státního. Monotónní stížnosti kardinála na špatné poměry mezi českým státem a církví zní při každé příležitosti a snaží se v publiku vyvolávat pocit, že římskokatolická církev je v Čechách vyhublá na kost a že nic ze státního majetku ještě nedostala. Těch několik set klášterních komplexů vydaných církevním řádům zákony z let 1990 a 91 a další položky, které bez schválení sněmovny převedla církvi Tošovského vláda, jsou tedy zřejmě pouze zanedbatelným předkrmem. Mluvčí papeže však našeho předsedu vlády ujistil, že teď si dají v jídle pauzu, další chod přijde na pořad až po krizi. Ostatně kvůli tomu prý nepřijeli.
Ať už příčiny turné byly misijní nebo mocenské, či ve skrumáži, výsledky zřejmě budou požehnaně nulové. Veřejnoprávní média, která tuto pompézní byť údajně polosoukromou návštěvu předváděla s lokajsky zajíkavým nadšením, které by však ani mou babičku nerozplakalo, se k vděčnému tématu budou ještě chvíli vracet, zhodnotí kostýmy, obuv i počasí, které se výletníkům skvěle vydařilo (neboť, když cestují andělé, nebe se směje), vyzdvihnou, že ani ochranka, záchranka a dálniční policie neselhaly, že i věřící se k akcím dostavili a že se v zemi na chvíli zvedl ochabující turistický ruch. Až dozní všechny reminiscence včetně sarkastických debat na internetu, až Pražské jezulátko odloží sváteční šatičky, zbudou nám pro turisty už jen tradiční poutní artikly, totiž Hašek a Kafka. Ikony, které setrvačně leštíme a ctíme, i když jejich poselství už sami nerozumíme. Ale to je osud všech vizionářů, že se stávají předmětem exportu a směny, místo aby povzbudili představivost a vyvolali změny. Jistý židovský mladík, potulný rabi Ješua, by se divil, co svým odvážným pokusem o reformu okoralých srdcí způsobil, a co se pak jeho jménem dělo a dosud děje… Skutečná víra v Boha nemá mocenské ambice. Je to dar, s kterým se nekšeftuje.

Deník Právo, 2009

Na Šeremetěvu bylo o dvě hodiny víc než na mých hodinkách, ale v tmavých chodbách letiště se čas vrátil o desítky let. Proto chce Aeroflot vlastnit pražskou Ruzyni, jako svou předsunutou elegantnější dlaň? Moskvu založil kníže Dolgorukij.

V hotelovém pokoji jsem odložila kufr plný knih a šla na večeři s ředitelkou Českého centra. Servírka mě při objednávce pití znejistěla: „S gazom ili nět?“ Nebyla to poťouchlost, jen dotaz, zda chci perlivou vodu. Ale měli tu i mikulovský cabernet, který jsme si s paní ředitelkou Vlastou noblesně přiobjednávaly po deckách. V Rusku se říká sto gramů, psychicky vás to trochu nadeptává. Když jsme se dobraly ke kilu, na mých hodinkách bylo teprve devět.  Více…

Časopis Marianne, 2005

Kokrhání. Otevřela jsem oči do modrého pokoje, s modrým stolem, na kterém stála láhev zlaté tequily. Kohout se ozval znovu. Osoba vedle mě povzdechla ze spánku.
Tiše jsem přešla ke dveřím. Když kohout zakokrhal potřetí, prudce jsem otevřela a přistihla ho in flagranti, nebo spíš post coitum. Slípka se směšnými poskoky vzdalovala – já nic, já dáma- zatímco on si tradičním pohybem krku uvolňoval kravatu a rozhlížel se po další (pobíhal mu tam pod olivami celý harém). Za domem se ozval startér. Džíp. Kohout zakokrhal počtvrté. „Aspoň toho parchanta vyfoťte!“ ozval se z bytu rozespalý hlas mé dcery Cecílie. Polekaně jsem se rozhlédla.
Ale dům naproti měl zatažené klapky a Slováci, v apartmá nad naší terasou, taky nepřizírali. A tak jsem si splnila dávnou touhu a vykročila bosá olivovým hájem.Všechny opravdu silné sny se nám nakonec splní, jenom my už nejsme tak silní jako tehdy, když jsme je snili. Ale nebe modralo v příslibu jako zamlada a z terasy voněla káva, protože Kryštof (manžel provdané Cecílie), který přijel k moři poprvé (a rovnou na ostrov), nechtěl nic zmeškat. Zatímco si připravoval foťák, ozval se z bytu nad námi dětský pláč a probudil moji maminku, statečnou osůbku, která má sedm vnoučat a ať je kdekoliv, nikdy neví, zda není ve službě. Poplašeně přicupkala na terasu, ale tam se přizpůsobila naší ostrovní náladě, vymotala si natáčky a Kryštof ji vyfotil. Slováci zatím vynesli ječící dítě na balkón, kde ho přikurtovali do kočárku a vrátili se do ložnice, jakoby jim nestačil jeden řvoun. „Je to tu takové rodinné,“ usmála se maminka.
Pak přišla zívající Cecílie a natřela manžela krémem s ochranným faktorem 30, testovaným na Sahaře. To mi připadalo přehnané, ale neřekla jsem to, protože proč. Střídali jsme se v koupelně a čekali, až se probudí i můj syn Jožin (16), který měl výhodný pokojík v zadním traktu. Objevil se ale v nevhodnou chvíli, kdy jsme, nastoupeni už v plavkách, rozlévali tequilu. „Musíte chlastat hned od rána?!“ vztekal se mladík oděný do černého trika a černých kalhot, ale babička ho vzala stranou a vysvětlila mu, že má být k rodině tolerantní.
Když jsme dorazili na pláž, měla už voda 32 stupňů a vzduch 35, ale protože tequila měla 38, připadalo nám to jako vyvážený stav. Mladík v černém se odmítl svléct do plavek a čekal přemlouvání. Ale přemlouvat adolescenta je zbytečné, protože adolescent si utvrzuje své místo na slunci nepřetržitým protestem. A tak jsme ho tolerantně na tom slunci nechaly a jako tři grácie vedly Kryštofa do moře. Ten nezklamal a jeho nadšení nás dojalo. Ani vzdalující se černá figurka uprostřed horkého písku nám to nezkazila.
V moři bylo lidí jen pomálu, hlavně Angličané s choulostivou bílou pletí, kterou si přivezli ze svého zamlženého ostrova na tenhle středomořský, a Cecílie je pozorovala a říkala nám o nich vtipné poznámky, které zpřesňovala, protože vstup do moře byl pozvolný, a každá přibližující se bílá postava s legračním kloboučkem na hlavě nám poskytla několik minut, v kterých jsme probraly celý její život včetně zaměstnání a sexuální orientace. Nejvíc nás bavil vytáhlý nejistý bělouš, který sice neměl klobouček, ale zato si, blbeček, zapomněl sundat dioptrické brýle, jenže když jsme pak zblízka zaostřily, byl to náš Jožin. Ale nováček Kryštof to vyřešil, sundal mu brejličky, odplaval s nimi na souš a připlul s brýlemi na potápění, které si pak s Jožinem půjčovali a hledali na dně mušle, které tam nebyly.
V polední siestě jsme na terase jedli salát s olivami a pili bílé víno s příchutí smoly a pak, když se probudilo slovenské dítě, nás naši muži odvedli koupit jim ploutve do obchůdku, kde jsme se tam zdrželi, protože všichni chtěli kloboučky jako mají Angličané. Prodavač ale poznal, že jsme Češi a farizejsky nám pochválil fotbal. Jožin o tom chtěl zapříst debatu, ale my jsme ho stáhli, protože na dovolené má být člověk velkorysý k radosti domorodců, i když ta je neoprávněná, protože celý svět viděl, jaký odporný fotbal s námi hráli. Jenže my jsme zase viděli z letadla ten jejich nový olympijský stadión a byla to velkolepá stavba, už skoro hotová, zbývaly jen drobné zednické práce, a ten pohled působil z ptačí perspektivy tak zranitelně, až jsem z toho dostala husí kůži. Ale třeba za to mohla klimatizace. Já klimatizaci nesnáším a v našem řeckém bytě jsme ji naštěstí neměli, nebyla zapotřebí. Verandu stínily stromy a v pokojích stačily žaluzie. Na kokrhání to však žádná tlumička nebyla, a tak mě vzbudilo i další den. Znělo úplně hystericky, což nemělo důvod při počtu slepic a jejich krotkosti. Anebo kokrhá až po tom? Nebo spíš mezi tím? Mátožně jsem si o tom přemýšlela, dokud za domem nenastartoval džíp.
Po snídani si maminka oblékla bikiny z šedesátých let a upejpavě se ptala, jestli se za ni nestydíme a když jsme řekli, že jsme na ni hrdí, tak v bikinkách odkráčela k bazénu, kde bylo plno Slováků. My jsme si nasadili kloboučky a šli k moři a cestou se zastavili v obchůdku s fotbalovým provokatérem a Kryštof s Jožinem si u něj koupili šnorchly. Pak se celé dopoledne potápěli a hledali mořské živočichy, kteří tam nebyli, až jim nějaký Angličan poradil skalnatou plážičku, která je pro potápění úplně ideální a ke které se snadno dostaneme, když se vydáme po hlavní silnici a po dvou kilometrech odbočíme na strmou serpentinu k útesu. Na to už ale bylo horko, a tak jsme se vrátili na verandu, kde nás vyhlížela maminka v růžovém turbánku. Střídali jsme se pod zahradní sprchou, a ona odchytávala každého zvlášť, natírala ho krémem, a přitom mu sdělovala názory Slováků od bazénu na českou politiku. Zatím Kryštof připravil špagety se sušenými rajčaty, olivami a oreganem a pro maminku rýžové těstoviny, a ona se rozhodla, že nám během příjemného oběda shrne názory Slováků ještě jednou, aby nás přiměla k diskuzi, ale my jsme byli v pohodlné většině, a tak se mluvilo o potápění a o zítřejším výletu na osamělou plážičku. Pak jsme si udělali frapé a když se nahoře ozvalo slovenské dítě, šli jsme dolů k moři.
Když mě ráno probudil kohout, bylo šest, a tak zbyl ještě čas.Ve třičtvrtě na osm se ale probudilo slovenské dítě a potom už za domem nastartoval džíp. Sešli jsme se u snídaně na verandě, jenom maminka chyběla, asi jí vadilo, že si krájíme bílý řecký chléb, který ona nesmí jíst, protože má bezlepkovou dietu, kterou chytla až v sedmdesáti, což je rarita, tvrdí odborníci, ale v jejím případě šťastná, protože díky dietě je velmi štíhlá a tím se zmenšuje riziko, že si zlomí nějakou kost, což by se jinak mohlo stát, protože má kosti křehké a řídké. To zjistili zase jiní odborníci a zakázali mamince jezdit na kole, ale do Řecka ji pustili, protože slunce je na kosti blahodárné. Přišla až po chvíli v bílých kalhotách a bílé haleně a přinesla si bílé rýžové suchary, která vypadaly jako molitanové, ale když je proložila šunkou, bylo to úhlednější. Pak začalo slovenské dítě házet dolů piškoty, maminka si sedla tak, aby na to lepkové pokušení neviděla a Kryštof přinesl tequilu, kterou jsme si připili před výletem na blízkou osamělou plážičku.
Cesta po rozpálené silnici byla dobrodružná, bez chodníku a Řekové, kteří se řítili na motorkách proti nám, měli asi pocit, že bychom měli jít v příkopu nebo létat. Jenom džíp s vyčuhujícím rybářským prutem, který nás pomalu předjel, slušně zahoukal, ale my už jsme bedlivě vyhlíželi odbočku, o které mluvil Angličan a brzy jsme ji i našli. Nedaleko stál prázdný džíp, a odbočka vedla kolem domorodých domků, kde v zahradách pobíhaly děti a kozy a samozřejmě slepice a byly tam olivovníky, mezi nimiž visely šňůry s prádlem. Potom se cestička zúžila v jednostopou serpentinu kolem útesu k moři a už jsme uviděli tu plážičku, kde kromě osamělého rybáře nebyl nikdo, a tak jsme k ní velmi obezřetně slézali, přičemž Kryštof se staral o maminku, ukazoval jí, kam má šlápnout, aby to bylo pro její křehlé kostičky bezpečné.
Na plážičce byla spousta plošinek pro jedno tělo, ale pak jsme objevili svažitý stinný kámen a Cecílie jej nazvala Dívčí skála a hned tam rozložila pléd a já jsem ponořila láhev vína do příruční průrvy mezi kameny , maminka si do svého příručního jezírka ponořila levou nohu, která jí v horku natekla a Kryštof s Jožinem si nasadili potápěčskou výstroj a šli prozkoumávat podmořský svět.
Za chvíli bylo poledne a rybář se z paty útesu šplhal serpentinou vzhůru, aby odvezl čerstvý úlovek ke zpracování, jak předpokládala Cecílie, a aby si nás ze shora vyfotil, jak jsem tušila já. Natřely jsme se krémem, protože stín couvl ke skále, nebe dostalo řecký vlajkový odstín a naši muži přinesli první škeble. Položili je do skalního dolíku, aby vyschly a vydali se na další lov. Cecílie krájela papriky, maminka si libovala, jak jí splaskává noha a odpočinutě začala rozvíjet svá řešení vládní krize, a tak jsem zavřela oči a představovala jsem si, že mám na tomhle ostrově dům.
Nemusí být velký, ale musí být kamenný. Vpředu olivový háj a vzadu vinice. Kolem pozemku kamenná zídka, v jedné části vyšší, tam bude sezení nadkryté trámy. V domě dole budu mít veliké večeřadlo s barovým pultem a krbem a rozkládacím gaučem, kde budou spát návštěvy. Knihovnu dám nahoru do pracovny, což bude světlá rohová místnost, takže z oken uvidím jak na olivový háj a vinohrad, tak i na cípek moře. Psací stůl mi vyrobí místní truhlář. Samozřejmě v něm bude i tajné šuplátko na dopisy a třeba deník. Ano, v domě na ostrově budu mít konečně čas psát si deník. Ručně, ne na počítači. Koupím si plnicí pero a knihu s křídovými listy, aby po nich špička pera klouzala, rychle a úhledně. Inkoust bude modrý a časem vybledne do vlajkového odstínu. Kromě tajného šuplete na deník bude mít stůl po obou stranách hluboké zásuvky na rukopisy a na fotky. V domě na ostrově konečně roztřídím všechny fotky, které mám naházené v krabicích a zařadím je do alba. Člověk by neměl svou minulost opomíjet příliš dlouho, protože minulost je proto, abychom se z ní ještě zaživa stihli těšit u krbu. I s někým, kdo na těch fotkách sice není, ale do načatého života už jsme ho přibrali, jelikož složil zkoušku.
Zatímco jsem si to promýšlela, vylezli z mušlí mladí krabi a zmateně se vmísili mezi papriky, což Cecílii ochromilo, ale maminka, zvyklá řešit nečekané situace, posbírala kraby do dlaně a mrskla je do moře, aby jim dala druhou šanci.
Ta plážička si nás všechny získala a večer jsme na schůdcích terasy našli rybu zabalenou do řeckých novin, a protože měly čerstvé datum, tak jsme tu rybu upekli a snědli. Pak se do noci hrály karty, ale beze mě, já jsem si kreslila dům.
A ráno, když mě probudilo kokrhání, jsem ukázala náčrtek osobě, která ležela vedle mě a společně jsme probírali detaily (např. tu rohovou pracovnu, protože osoba tam preferovala ložnici) a během přesvědčování jsme zapomněli na čas a byli jsme přistiženi in flagranti. Ale maminka, zvyklá řešit nečekané situace, si rozhořčenou Cecílii a bledého Jožina vzala stranou a vysvětlila jim, že mám i uprostřed života právo na druhou šanci. A tak jsme bez snídaně nasedli do džípu a jeli ten kamenný dům zkolaudovat.

Slovenský deník SME, 2004

V sobotu za mnou měla přijet z Prahy kamarádka. Syna, který je v kritickém stádiu vývoje (16) a potřebuje ohleduplné zacházení, jsem upozornila už ve středu večer. Ale právě seděl u počítače, a tak nechal mé sdělení bez odezvy. Ve čtvrtek jsem mu zprávu zopakovala, ale protože zase seděl u počítače, nevnímal mě. V pátek odpoledne jsme šli nakupovat, ale to nebyla vhodná příležitost, protože on nakupování nesnáší, jelikož v obchodech jsou cizí lidé a ruší mu proud myšlenek a kdybych na něj navíc mluvila i já, mohl by se z toho už zbláznit. Při nakupování máme už tak dost potíží. Hlavně s tím, abychom sladili naše rozdílné povahy a rytmy. Já mám ráda nespěchavé procházení kolem vystaveného zboží, kdy se nechávám přitahovat, tu barvou a tvarem (pyramida pomerančů), tam vůní (čerstvé dalamánky), jinde zas vzpomínkou (barackpálinka), zatímco syn míří nejkratšími stezkami k vytčeným cílům (I. mražená salámová pizza, II. bílé jogurty, III. polomáčené sušenky, IV. zelený čaj v krabici). Máme ovšem jen jeden nákupní vozík, ten veze on (protože je razantnější) a jednu peněženku, tu mám já (protože jednak jsem dospělá a navíc on nesnáší peněženky i peníze, protože je to prý civilizační úchylka), takže naše společné nakupování by se dalo graficky vyjádřit jako přísný obdélník zdobený krajkou. Přičemž krajka, jak asi chápete, musí být háčkovaná střelhbitě, aby se stihla zapošít v posledním bodě obdélníku (čili u pokladny). Když zaplatím jeho pizzu, jogurty, sušenky, zelený čaj a deset dalších důležitějších věcí (dle něj naprosto zbytečných), které stihnu při svém jepičím kmitání podél jeho přímé trasy polapit z regálů, nese syn náš nákup nejkratší cestou domů. Tváří se vyčítavě, takže já, cupitající si s lehkou kabelkou v jeho unavených stopách, si vůbec nedovolím zabočit ještě třeba do drogerie, natož začít debatu o příjezdu kamarádky. To by byl opravdu vrchol.
A tak jsem mu to řekla až v sobotu ráno. Byl v šoku. „Kdy přijede? Proč? Nemůžeš to zrušit?“ „Ne, už sedí v autobuse.“ „To není fér! Proč mi to říkáš až teď?!“ „Říkala jsem ti to už nejméně dvakrát, ale ty jsi mě ignoroval. „ Ne. Já jsem tě neslyšel. Kdybych tě slyšel, tak bych protestoval. Jak dlouho tady má být?“ „Chvilku. Jen jeden den.“ To ho zklidnilo. „Takže večer odjede?“ „Ano. Zítra večer.“ „Tak to jsou dva dny!“ „Jeden a půl. A uteče to hrozně rychle. Víš, jak dlouho jsem ji neviděla? Od vánoc!“
Po obědě si tedy sbalil evakuační batůžek a odešel za kamarády na Petržalku. Já jsem rychle zapnula počítač, abych si vyřídila e-maily, než Jana zazvoní. Jedna zpráva měla zajímavou přílohu. Vypadalo to jako hra. Většinou tyhle věci rovnou mažu, ale byla sobota, internet máme zapojený na kabel, takže jsem neměla výčitky. V levé části obrazovky zářila velká modrá koule. Vpravo byly sloupce čísel od 99 k nule a u každého čísla ještě maličký obrázek. Podle návodu jsem si měla vybrat libovolné dvojmístné číslo. Zvolila jsem 13, protože v naší rodině je třináctka oblíbená. Třináctého se narodila moje maminka, moje mladší sestra a taky dědeček. Pak jsem podle návodu sečetla 1 + 3. Výslednou čtyřku jsem, podle návodu, odečetla od té původní třináctky. Výsledek byl 9. A tak jsem si podle návodu našla devítku ve sloupci a podívala se na obrázek vedle. Bylo to sluníčko. Pak jsem podle návodu klikla na modrou kouli. Barva se krásně rozjasnila a po chvíli se uprostřed zjevil obrázek sluníčka. No a co má být? Zvolila jsem jiné dvojmístné číslo a provedla stejné kejkle. Začínalo mě to trochu nudit. Výsledné číslo byla pětka. Obrázek vedle ní byl trojúhelník. Klikla jsem na modrou kouli, ta se rozjasnila a objevil se trojúhelník. Hm, divné. Asi nějaký trik. Zkusila jsem další číslo a dospěla s ním až k obrázku lodičky. Klikla jsem na modrou kouli. Lodička! V té chvíli zazvonila Jana. Nechala jsem loďku plavat a běžela kamarádku uvítat.
„Kde máš syna?“ „Šel za klukama. Aspoň si můžem v klidu popovídat.“ V překotném mluvení oplynulo několik hodin, pak se šla Jana osprchovat. Vzpomněla jsem si na modrou kouli. Když se rozjasnila, lodička tam byla pořád. Pak mi postupně vyšel měsíc, hvězda, trojzubec, nůžky, znovu sluníčko… „Co hraješ?“ přistihla mě kamarádka. „Ale, to je taková blbost, někdo mi to poslal. Musíš si vybrat tady z těch sloupců…“ Přinesla jsem jí židli a zašla do kuchyně pro víno. Červení víno prý povzbuzuje mozkové buňky. Jana mezitím pochopila pravidla a přemýšlela, v čem je ten grif. „Možná je chyba, že na ta zvolená čísla klikáme.“ „Já neklikám!“ „Ale najíždíš na ně myší. Ten počítač to registruje, i když neklikneš.“ „Myslíš? No tak dobře, od teďka nebudem ani najíždět.“ „Ani ukazovat prstem, možná to reaguje na teplotu.“ „Hele, on to není zas bůhvíjaký počítač, aby tohle uměl.“ „To nevíš. Třeba to umí každý.“ „Třeba. Tak si ta čísla budeme jen říkat.“
„Nechci tě děsit, ale co když to reaguje i na hlas?“ napadlo ji o dva obrázky později. „Na hlas? To vylučuju. To už by bylo docela hororový.“ „To jo. Ale pro jistotu budeme jen šeptat,“ šeptla.
Po dalších pokusech už jsme jen mlčky psaly. Ale modrá koule asi odezírala i čísla v bloku. „Pojď na balkón!“ Už byla tma a trochu poprchalo. A tak jsem přinesla deštník, baterku, blok, tužku a skleničky a pak ještě deky, do kterých jsme se zabalily a v klidu si udělaly přípravu na dalších deset tahů. Načež jsme se úplně mlčky vrátily k modré kouli. Blok jsme položily na zem, z dosahu vyzvědače. Sklonily jsme hlavy, mlčky zaostřily na první výsledek, pak se narovnaly, očima našly stejné číslo ve sloupci na obrazovce, prohlédly si přičleněný obrázek slona a Jana klikla myší. Uprostřed koule stál slon. „Budeme v tom pokračovat?“ hlesla. Odhodlaně jsem přikývla. Po čtvrté repríze se vrátil syn. Odložil batůžek, vyndal z lednice zelený čaj a přišel se podívat, co hrajeme. Rychle jsme mu vysvětlily pravidla a pak i naše postřehy a metodu. Tvářil se shovívavě. „Tak já to vyzkouším. Ohřeješ pizzu, mami?“
Vyndala jsem krabici z mrazáku a zapnula troubu.„Neměly jsme ho do toho tahat,“ zašeptala mi Jana. „ Ta hra je podezřelá.“ Neklidně jsem se ohlédla na skleněné dveře pokoje, svítily modře. „ Kdo ti to vůbec poslal?“ „Jedna známá. Taky si s tím neví rady, a tak to rozesílá.“ „Hele, mě se to nelíbí. Je v tom nějaká záludnost. Co my vůbec víme o počítačích a jejich skutečných účelech? Nic.“ Skleněné dveře se otevřely. „ Pečeš tu pizzu?“ „Přišel jsi na to?“ „Ovšem. Je to úplně primitivní.“ „Jo? Tak nám vysvětli, jak ta koule pozná, kterej obrázek má ukázat?“ „Prosím tě, mami! Je to naprogramovaný. V každý hře ti může vyjít jen deset různých výsledků, víc ne, to je matematická pravda. No a všech těch deset výsledků má vedle sebe jeden a ten samej obrázek, na jinej nemáš šanci, no a ten obrázek se pak samozřejmě objeví v tý kouli. Pak se obrázky ve sloupcích vymění a ty vypočítáš další výsledek, jedno z deseti čísel, který mají zase stejnej obrázek. Klikneš a on se objeví. Je to úplně jednoduchý. Pečeš mi tu pizzu?“ „Hned to bude.“
„Ty sis všimla, že se mění obrázky v těch sloupcích?“ zeptala jsem se u sporáku Jany. „Ne. Tohle jsem nesledovala. Vůbec mě to nenapadlo!“ „Mě taky ne. Jak to, že on si toho hned všiml?“ „Má jinej způsob myšlení.“ „Protože je jiná generace?“ „Ne. Protože má jinej mozek. Mužskej. Magie ho nenapadne. Je přímočarej a praktickej, sleduje, co se mění. Zatímco my si šeptáme na balkóně.“ Vyndala jsem plech s pizzou a nastrouhala na ni parmazán. Nadrchané drolinky sýra změkly a přilnuly k salámu. „Stejně je to úžasný, že oni jsou tak jiní! Nepřipadá ti to uklidňující?“ „To jo,“ dojala se i Jana. „Je to fakt dobře naprogramovaný na tý zeměkouli. Kouzelně se to doplňuje a vyvažuje. Hele, ale teď vážně! Nutně si potřebuju koupit plavky. Zajdeme zejtra někam?“ „Určitě! Vezmu tě do Auparku. Tam je skvělej butik, kde je úžasná prodavačka. Klidně ti vymění menší číslo kalhotek z jinýho páru…“ „Kecáš!“ „Nekecám. A navíc tam mají takový ty tenoučký plážový sukýnky přesně v barvách těch plavek.“ „ No tam musíme jít. Krásně si od všeho odpočinem!“ „Mám už tu pizzu?“