Lenka Procházková

6.9.2012
by Admin
0 comments

U lůžka celebrity

Slovenský deník SME, 2005

Moudré sokolské heslo „V zdravém těle zdravý duch!“ se váže na krédo mnohem starší, z antiky, kdy krása těla a ducha tvořila ideální harmonii. K té se vracíme, když nás dobové podkuřování jen tělu či jen duši začne mrzačit.
Oduševněle nahá socha Davida symbolizuje víru v člověka. Je to oslava síly, odvahy, ale i pokory před úkolem. Výsledná krása sochy nás až drtí svou křehkostí. Je to ovšem jen zdánlivá křehkost, způsobená tou nahotou a precizností tvarů, ale když si všimneme soustředěného výrazu v Davidově tváři, přestaneme se o něj bát. A zůstane v nás radost, že tohle existuje, a už tak dlouho. Nedávno skulpturu znovu vybělili, zase je lesklá jako kdysi, když ji Mistr naposledy ze své prkenné plošinky důvěrně objal, vtiskl do ní svůj pot, šťastnou únavu, a potom slezl a nechal nám ji. Abychom k ní vzhlíželi, abychom ji milovali, a v ní i sebe. Takové, jací bychom mohli být. Kdybychom byli vyvolení?
„Nešťastná země, která potřebuje hrdiny!“ psalo se v novinách v lednu 1969, když se na Václavském náměstí v Praze upálil student filozofie Jan Palach. Udělal to v dopravní špičce, přímo pod budovou Národního muzea, v jejíž omítce ještě vězely ruské kulky. Byl to promyšlený protest statečného muže, který spálil své krásné mladé tělo ve víře, že nás tím vyléčí z moru normalizace. Byl to ohňový signál, příliš oslnivý pro naše světloplaché oči, a brzy už se o tom Činu psalo jako o bláznovství psychopata. Goliášovy tanky zůstaly na našich parkovištích dvacet let. Ale ani dnes nechceme pochopit a uznat, jakého Davida jsme to tehdy pohřbili, a co mu dodnes dlužíme. (Nejen tu sochu, kterou mu místo nás postavili studenti v Římě.)
Dočasný výpadek ducha se ale zákonitě vyboulil v náhražkové formě. Dnešní příkazná fascinace tělem a vzhledem a třpytkovou módou nás žene v namačkaném houfu jako Krysařova píšťalka. Ale pořád tu jsou i jiné melodie!
„Podívejte se z okna, drahá. Musí tady být někde rybník, slyším žáby. Je to útěšné! Jako bych byl zase v jižních Čechách. Zamlada!“ Pod oknem pokoje byl betonový plácek a na něm trafostanice, která napájela celý areál střešovické nemocnice, všechny stroje a přístroje. I ten, který taktoval jeho unavené srdce. „Je tu skutečně malý rybníček, pane profesore, a kolem vrby.“ „No vidíte. A ty můry se mi smály!“ stěžoval si. Jedna můrka pak vešla s údržbářskou dávkou medicíny na tácku. „Co je to tady?“ mrmlala u lůžka. „Vodka? Vy mě zlobíte, dědo!“ „Ne, to je moje,“ zachránila jsem láhev, a potom čekala na chodbě, než to rozpukané vetché tělo sanitárně zaopatří na noc. „Neříkejte mu dědo, sestřičko! Je to filozof. Největší, kterého máme. Copak to nevíte?“ „Nevím. Já jsem z Ukrajiny. Beru to podle čísel. Jedenáctka nesmí alkohol!“ Vrátila jsem se k dušičce, která se tetelivě těšila, že budem pokračovat v debatě o smyslu života, zatímco tělo chrčivě rušilo a chtělo do márnice. Ale my jsme je zkolébali vodkou a v zastaveném čase probrali velké i malé proroky. Žáby nám k tomu skřehotaly, a když jsme došli k Ješuovi, nebe za oknem už bledlo. „Nevěřte evangelistům, drahá! Jedině Markovi. Ale to byl bohužel prosťáček, žádný spisovatel, jako pak Jan. Ovšem ten už je ideolog.“ „Iluzionista,“ přikývla jsem, „přesto má krásné pasáže!“ „Nejkrásnější pasáže se teprv objeví! Vsaďte se, drahá. Ješua určitě zanechal vlastní svitky! A někde to leží, zaváté pískem. Někde na tomhle světě ty originály jsou. Musí být. Já tomu věřím!“ stiskl mi ruku. Měl dlaň zkřehlou jako větvičku zimního stromu.
A jaký to býval sportovec a náruživý chodec! Hledač. Vylezl na každý kopec, aby pochopil krajinu, která utváří lidi k obrazu svému. A když pak lidské zásahy vzaly krajině důstojnost a schopnost zaštiťovat, vracel se v čase a prozkoumával ty křižovatky a bludné kořeny. Ale i velkolepé stopy někdejších vyvolených. Jeho moderní překlad Illiady pobláznil studenty až k ryku fotbalových fandů. Pozdější posluchači už byli mnohem tišší, když jim na zapřenou přednášel ve svém bytě dějiny filozofie, tu mnohostopou historii lidského zkoumavého ducha, zatímco na starodávné Karlově univerzitě pískali krysaříci v jedné tónině. O nedělích hrál na varhany v kostele, pro útěchu a pro naději, a zničil si tam nohy v průvanu. Ale když ho pak znovu slavně povolali za katedru a on pokorně přišel o holi a s batůžkem veterána, působil v přeplněné Velké posluchárně jako obr Atlas. Břemeno, které vzpíral a vyvažoval tolik let, se rozklenulo pod stropem auly jako duha zjara. Pod spektrem barev jsme všichni zkrásněli. Drnčení tramvají za okny utichlo, hlučící auta zmizela, zůstala jenom slova. Mikrofon trochu echoval, nebyl zvyklý na tolik naléhavé vášně, ale echo nám nevadilo, dokonce ladilo. Vnímali jsme to jako přírodní úkaz. Jako neklidný večerní vítr, který se točí nad jezerem. Snad někde v Galilei. Nebo u třeboňského rybníku Svět.
Pak něco na přístrojích divně zapípalo a přišel doktor. „Už ho nemusíte držet tak pevně,“ řekl mi. Ale já doktorům nevěřím. A tak ho držím pořád. A on mě.

6.9.2012
by Admin
0 comments

Garderobiér Krále Leara

Česko-slovenský časopis MOSTY, 2005

Velký kus mládí jsem prožila u divadla. Mojí první štací bylo Stavovské, kde jsem získala skvělý rajón na druhé galerii. Z potemnělého bidýlka jsem při sbírání papírků a leštění zábradlí denně pozorovala, jak páni kulisáci zručně bourají včerejší scénu a staví novou iluzi a připadali mi jako úžasní frajeři, protože nikdo z nich nenosil předepsanou ochrannou helmu, což jevištní mistr mlčky (a riskantně) toleroval. A oni ho za to poslouchali jako cvičitele při drezůře, a jejich souhra a opičí obratnost, například při stavbách vysokých operních dekorací, často vyvolaly zasloužený potlesk (nás uklizeček). V dopoledních hodinách divadlo připomínalo staveniště, místo parfémů tu voněl šmír a nad jevištěm se v kuželích reflektorů vznášel prach. S herci a režiséry jsme se my uklizečky moc nevídaly, měli jinou pracovní dobu. Ale jednoho dne jsem při záskoku za nemocnou paní Hladíkovou měla kromě svého bidýlka uklidit i šatnu Rudolfa Hrušinského.
Rozechvěle jsem sbalila rekvizity (kbelík, hadry, láhev saponátu) a vydala se labyrintem chodeb k šatnám sólistů. Srdce mi bušilo a když jsem našla dveře s Mistrovou jmenovkou, cítila jsem v zádech vzrušené mravenčení. Zmáčkla jsem kliku a rozteteleně otvírala dveře, jako bych odhrnovala sametovou oponu.
Místnůstka, do které jsem po špičkách vkročila, měla sotva čtyřikrát dva metry. Prošlapané linoleum, umyvadlo se zaschlými potůčky dermacolu, stolek se zmuchlanými novinami, dvě vetché židle snad ještě od Tyla. Ale na skříni visel divadelní frak a pod ním stály lakýrky naleštěné jak k plesu! Večer se hráli Glambayové. Odložila jsem kbelík a vyndala úplně novou prachovku. Při něžném otírání parapetu okna mi padl do očí pouliční stánek s pomeranči. Ano! Koupím svému drahému Mistrovi kilo pomerančů a udělám z nich na stole oranžové srdce. Romantický dárek od neznámé dámy. Ale protože jsem byla i praktická, pustila jsem zatím do umatlaného umyvadla proud horké vody, aby odmočil šminkové šmouhy, než se vrátím z nákupu.
Dopadlo to však tragicky, protože vřelá voda narušila historické trubky odpadu, provizorně utěsněné izolepou, prýšlila rovnou na linoleum, které se hnusně vyboulilo, stihla promočit i Glambayovy lakýrky a do té spouště nečekaně vkročil sám Mistr. V zákrytu skříně jsem slyšela jeho mužný hlas: „Kde je ta kráááva!? Já ji roztrhnu!“
Na tenhle starý (a odležením dokonce hýčkaný) trapas jsem si vzpomněla při nedávné premiéře GARDEROBIÉRA.

Hry o hercích mám ráda, protože si troufají cosi posvátného bořit a z trosek postavit jinou jímavost. Hned úvodní etuda garderobiéra Normana (Bolek Polívka), který vchází na scénu s černým pláštěm v pietně napřažených rukou, působí už jako epilog. Ale příběh teprve začíná. Shakespearovská společnost hostující v provinčním městě kdesi v Anglii, má na programu Krále Leara, jenže protagonista (Milan Lasica), zvaný Sir, leží v nemocnici s psychickým kolapsem. Zatímco nad městečkem přelétávají německé bombardéry, představitelka Kordélie, zvaná Lady (Emílie Vašáryová), pokuřuje v šatně, roztržitě upíjí čaj a nedokáže rozhodnout, zda představení odvolat. Norman věří v zázrak a v Sirův návrat, inspicientka Madge (Zdena Hefortová) sice už nevěří ničemu, nicméně koná (přeskupuje role, protože chybí i další hráč zatčený pro mravnostní delikt). Sir, o kterém už cosi zprostředkovaně víme, si s příchodem dává na čas. A když se pak zdrchaně dovleče, jako kůň do stáje, je ještě v horším stavu, než jsme čekali. Neví ani, který kus se dnes hraje. Líčí se jako Othelo.
Norman ho s trpělivým šarmem a potlačovaným zděšením vrací do programu, opakuje s ním vstupní repliku, znovu a znovu, je oddaný divadlu, Shakespearovi i svému pánovi, jak věrný pes, ale ne psovsky, Norman má svou hrdost. Sir však svou důstojnost už jenom hraje, je v jiné fázi života, a byl to ovšem život v jiném lavelu. Nuzná divadelní šatna se stává kolbištěm, na němž se představitel Leara potácí bez převleku, odmítá šminky, odlepuje vousy, odhazuje i paruku, dnes chce vystoupit naturalisticky, sám za sebe, ale pořád je pevně přilepen k Shakespearovým veršům, které mu naplnily a „ukradly“, (či simulovaly?) celý život. Takže v souboji o právo starého herce na vlastní identitu Sir prohraje. Zvítězí urputnost jeho garderobiéra, který chce zachránit představení a za každou cenu zajistit publiku jeho zaplacený zážitek, což přítomného diváka maličko zahanbuje, snad i dráždí. Ale když je pak představitel Leara kolektivním úsilím dostrkán na scénu, kde zázračně chytne dech jako po vpíchnutí drogy a jeho lidé v zákulisí to uhranutě prožívají, ovane i přítomného diváka majestát herectví. Kouzlo, před chvílí rozbité na cucky, se znovu rozklene a září, protože tak mocné je (dosud) divadlo a tak úchvatný je pořád Shakespeare. „Podarilo sa, Will, podarilo sa!“ šeptá vyždímaný Sir a odchází na děkovačku a pak do šatny umřít.

I když jsem mládí strávila u divadla, odborník na kritiku dodnes nejsem. V kuloárech jsem ale slyšela zasvěcený názor, že GARDEROBIÉR byl panem Ronaldem Harwoodem napsán jako drama (o síle Shakespeara proti zlu nacismu), ovšem režisér Roman Polák to pojal jako lidskou komedii, kterou zas Polívka (s přitakáním a pobaveným asistováním Lasici) radostně přešupačil na „bolkovinu.“ Fakt je, že se to dá zahrát i jinak, než jsme to nedávno viděli v česko slovenském provedení na bratislavské premiéře. No je otázne, kto by na to dnes išiel. Ona je vůbec otázka, zda tato hra, která předpokládá aspoň zběžnou znalost Williho díla, může fungovat i na diváky, kteří už třeba neví, o co jde v Learovi, natož aby se orientovali v útržcích vysypaných z jiných kusů. Z tohoto hlediska je obsazení Bolka Polívky skvělým tahem, protože jeho garderobiér přešívá divadelní kus i pro ležérnější vkus, aniž by rušil siluetu střihu. Možná ani pan Lasica není skutečným tzv. charakterním hercem, ale díky svému intelektu, nenápadné noblese a sebeironické nostalgii dodává postavě přídech tajemna, ale i posměvačného soucítění. Je to především soucítění s rolí, s životem Sira, který kdysi začínal v operetě. Kradmé taneční úkroky ke staré melodii a přítomnost lehkonohé múzy Irene (Lucia Gažiová) mu konejšivě vrací ty dávné časy, a flitry jak lesklí motýli ho omlazují na chvíli. Péřové boa krásky mu vyhlazuje vrásky.

Řešení scény, dokonalé ve své úspornosti a ohebnosti, ukazuje vlastně jen divadelní šatnu a zákulisí, Learovo jeviště je na odvrácené straně, tam divák nedohlédne, slyší jen echo. Ovšem divák nepřišel na Leara, ale na to, co z jeho hráče zbylo na poslední štaci, při dvousté dvacáté sedmé repríze. A protože GARDEROBIÉR je hra o divadle, i rekvizity tu mají svůj zvětšený význam. Learova královská koruna, ta cetka z plechu naleštěná jak zlato a rituálně přinášená začínající herečkou do Sirovy šatny, je zhmotněním touhy po výsadním postavení a blyštné důstojnosti. Ale když ji zpokornělý král nakonec vymění za bláznovský věneček, je to i Sirovo přiznání bezradnosti, zklamání, vlastních výčitek a únavy, je to všechno to, co my už pro sebe dnes odmítáme, protože jsme obranně asertivní a máme odbornou oporu psychologů, zatímco Leare měl k posledku už jenom šaška. A ten ho před smutkem neochránil, protože šašo je v dramatech odjakživa psán jako Smutek zakuklený v barevné skořepině. My ale do divadla chodíme relaxovat, ne se předávkovat chandrou. A tak místo nás umírají herci a my jim za tu zástupnou službu tleskáme a na recepci jim tiskneme ruku a doléváme víno, aby spláchli své rozechvění z velké role, která je možná stála kus života, a tak v ní přešlapují ještě i po oponě, protože každá může být tou poslední (zlatou dávkou), zatímco my už disciplinovaně spěcháme na tramvaj, nebo k autu, honem domů, do županu a k televizi, abychom nepřišli o svůj ochranný stereotyp, o svou kontrolu nad životem, o svou iluzi nesmrtelnosti.

6.9.2012
by Admin
0 comments

Moje setkání s židovstvím

Příspěvek do sborníku Židovského kulturního a vzdělávacího centra v Praze

(Text vystoupení 30. května 2005 ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze)

I.

Vzpomínka z dětství. Stojím s babičkou v kuchyni u dřezu, pomáhám jí opírat první jahody, které jsme ráno koupily na trhu.U stolu sedí rodiče, pijí kávu, povídají si a čekají na voňavé pocukrované ovoce. Babička má jahody v misce, každou zvedne, opatrně jí odtrhne zelenou korunku a pak jahody oplachuje proudem vody. Pozoruji růžovou odtékající stružku. „Myslím, že takhle šidili ty židovské děti,“ říkám nahlas. Rodiče u stolu přestanou mluvit. „Kdo?“ zeptá se mě babička. „No, esesáci. Řekli jim: dneska dostanete šťávu z prvních jahod. A děti se těšily. Ale oni jim pak dali jen vodu, kterou ty jahody umyli. Děti byly zklamané. A jahody jim snědli esesáci.“ Babička zastavuje vodu, mlčí. Připadá mi to divné, většinou na mé vyslovené myšlenky odpovídá. Tentokrát ne. Otáčím se ke stolu. Maminka sedí zády, ale je zřejmé, že se dívá na tátu. Ten nejdřív hledí na ni a pak pomalu, jakoby s námahou, otočí tvář ke mně. V očích má divný zmatek a na čele se mu udělala vráska. Cítím, že jsem řekla něco, s čím nesouhlasí, ale současně je pro něj těžké mi to vyvracet.
Nakonec to ale udělal. Nakonec mi to řekl. Ten den už jsme jahody nejedli. Zažloutlé noviny, které mi táta ukázal, jako důkaz slov, kterým jsem nechtěla věřit, byly plné fotografií, které nasnímali američtí vojáci. Vzpomínám si na bagr, který přes sebou hrnul něco, co působilo jako kupa křehkých větví.
Té noci jsem spala v ložnici u rodičů. Mladší sestra mi to záviděla. Přes zeď jsem pak slyšela, jak jí babička čte pohádku, aby aspoň někdo ten večer usínal podle zavedeného rituálu. Zavři oči, dobrou noc, ať tě blešky štípou celou noc!
Druhý den byla neděle. Babička sanitárně vzala mou malou sestru na výlet, jely vláčkem do Roztok. Rodiče zůstali se mnou. Za oknem svítilo červnové slunce. Povídali jsme si o válce. Neděle, kdy jsme si povídali o válce. Ve škole se o válce taky mluvilo, ale spíš ve spojení s šeříky a tankem číslo 23. Teď to bylo jiné povídání. V souvislostech, ale i na přeskáčku, protože jsem kladla otázky. Hlavně jsem potřebovala zjistit, že naše rodina nebyla za války zbabělá. Naštěstí nebyla, aspoň někteří příbuzní určitě nebyli. Tátův strýc z Padochova padl u El Alameina. A mámin mladý tatínek, řídící učitel venkovské školy byl umučen za účast v odboji. Zatkli ho, protože ho někdo zradil. Proč ho zradil? Asi ho taky mučili. Vydržela bych já? To člověk dopředu neví, řekl mi táta. Dívala jsem se na knihovnu, kde byla fotka mého mrtvého mladého dědečka s trikolórkou přes růžek. Nevypadal jako hrdina, ani jako řídící učitel, vypadal jako básník. Nikdy předtím mi neřekli, že ho umučili, říkali – zabili. A tak jsem si vždycky myslela, že zastřelili. Zastřelení bolí jen chvilku, než se umře. „A jak dlouho se umírá… na ten… plyn?“ zašeptala jsem. Řekli mi, že třeba i půl hodiny. A pak mi řekli, že svět dlouho nevěděl pravdu o koncentračních táborech, že to probíhalo utajeně, že Němci natáčeli kamuflované filmové dokumenty, aby získali čas. A že když někdo tu pravdu zjistil a řekl, tak se mu nejdřív stejně nevěřilo.

Lidé můžou věřit, že země rotuje, protože na to mají vědecké důkazy, můžou tomu uvěřit i bez důkazů, protože se to netýká jejich života, jejich obzoru. Ale lidé v Evropě za války nemohli věřit, co Němci dělají s Židy a s ostatními deportovanými, nemohli tomu věřit, protože na to neměli v mozku vyvinutý reagující systém. A když tahle reakce není vyvinutá, tak mozek informaci zablokuje. Je to sebeobrana?
Vzpomínám si na 11. září 2001, jak jsem celý den a pak další den seděla před televizí, kde dokola opakovali záběry dvou letadel zabořujících se do mrakodrapů, a i když jsem věděla, že je to autentické, že je to pravda, dokonce i když se pak věže v přímém přenosu zhroutily, můj mozek byl zaseklý, byla to pro něj nevstřebatelná informace. Myslím, že ochotněji by přijal zprávu o přistání marťanů. S marťany jaksi počítáme a tušíme, že budou velmi divní a velmi jiní. Ale lidé? Říkat, že tohle byli Nelidé, je jen hra se slovy. Byli to lidé. Lidé jako my. A v tom je ta hrůza. Hrůza, která fascinuje. Slovo fascinace nemá kladné ani záporné znaménko. Je to něco zmrazujícího, něco, od čeho se můžeme odtrhnout jen s nejvyšším vypětím vůle. Ale myslet na to nepřestaneme a obraz nezmizí, ani když televizi vypneme a začneme drhnout parkety. Zásahy do věží a do budovy Pentagonu byl symbolický vzkaz, nejen hromadná vražda. Naživo, z čistého modrého nebe jsme dostali zprávu, že se máme bát, protože právě začíná hra v jiném lavelu. Strach, jak známo, vyvolává různé reakce. Tou nejpřirozenější a nejstarší reakcí je obrana. Nejlepší obranou je útok. Zdá se, že na straně ofenzivní obrany logicky je pravda. Ale jsou i jiné reakce, které bych v úvozovkách nazvala „Poučení z krizového vývoje.“ Takové reakce nejsou ničím novým, fungují na principu ochranného zaříkávadla a lze je shrnout to věty: „Koledovali si o to.“

Tehdy v neděli večer jsem se zeptala maminky: „Mohla bys mi, než půjdu ráno do školy, přišít na šaty židovskou hvězdu?“ Maminka se podívala na tatínka, už zase měl na čele vrásku. „Proč?“ zeptal se tiše. I když to určitě věděl. A tak jsem to s ním odmítla probírat a běžela jsem do kuchyně, kde byl v kredenci košík s látkami. „Co hledáš, Leni?“ zeptala se od sporáku babička. Měla tváře růžové od červnového slunce, sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu, a teď chystala večeři. „Hledám žlutou látku. Ale bez vzorku. Chci si vystřihnout hvězdu.“ Babička odstavila hrnec a šla za rodiči. Přes zavřené dveře ke mně doléhal tlumený hovor. Ale to už jsem objevila staré sestřiny dupačky, byly ze žlutého flanelu. Sedla jsem si na zem a začala stříhat. Hlasy za dveřmi zesílily. „Nemůžeme jí to zakázat!“ řekl důrazně táta. „Ale učitelka to nepochopí!“ varovala babička. „Já myslím, že pochopí,“ věřila maminka, která byla taky učitelka. „Nepochopí! Bude se jí hloupě ptát, jestli je židovka.“ Vstala jsem a otevřela dveře. „Ale babi, Židi už skoro vůbec nejsou. Musíme je začít doplňovat.“ Táta na chvilku strnul, ale pak mě zvedl do náruče, a tak jsem v nápadu povzbuzeně pokračovala, plánovala jsem založit ve třídě skupinku žlutých hvězd.
Vrátili jsme se do kuchyně, babička dovařila polévku, maminka chystala na stůl a já jsem bzučela o skupince. Teprve po večeři mi táta neradostně vysvětlil, že i když je tolik let po válce, svět se k židům stále chová dost odtažitě. A vyprávěl mi o státě Izrael. Říkal, že jsou tam židé z celého světa, dokonce i z Afriky, aby konečně byli spolu a že ten stát vybudovali z písku. Ještě před spaním jsem si opakovala slovo „kibuc.“ Znělo jako heslo a vlastně jsem byla ráda, že skupinku žlutých hvězd zakládat nemusím, když existuje židovský stát a v něm kibuci, kam se voda přivádí z Jordánu systémem potrubí. „Další možností by bylo odsolit vodu z moře,“ řekl u snídaně táta a přinesl glóbus. Jenže to byl dost prťavý glóbus a Izrael na něm byl menší, než co by se za nehet vešlo.

Detailněji jsem se o Izrael začala starat až v době šestidenní války, kdy si táta na dveře pracovny přilepil mapu, tentokrát už velmi přehlednou a zapichoval do ní špendlíky. Připadalo mi, že nejen Izrael, ale celý svět prožívá překotnou dobu a vadilo mi, že ještě nejsem plnoletá a nemůžu odjet a být u toho. Ale pak se události převalily i k nám a mnozí před nimi odjeli, ale naše rodina ne, protože táta si myslel, že člověk je odpovědný nejen za dobu v níž žije, ale i za zemi, v níž žije, a tak tu zůstal a předčasně umřel. V jedné z našich posledních debat jsem se ho zeptala, jestli je možné, aby mezi Křesťany a Židy úplně vymizela nenávist, a co by se pro to dalo udělat. Řekl, že Křesťany by asi definitivně uklidnilo, kdyby Židé uznali Ježíše za toho Spasitele. Udivilo mě, že je to takhle snadné. „A můžou ho uznat?“ zeptala jsem se. „Nemůžou!“ řekl táta. A půjčil mi bibli, abych sama přišla na to, proč nemůžou.

Bible ovšem není kniha, ale knihovna. A tak jsem se v ní s přestávkami na život probírala asi třicet let. A pak jsem bez přestávek napsala za patnáct měsíců román Beránek. Doufala jsem, že to bude kniha, která tomu smíření třeba pomůže. Jenže sotva vyšla, narazila unesená letadla na americké cíle a moje životní kniha, vysvětlující vznik křesťanství jinak než církev svatá, se nestala bílou knihou, ale spíš černým Petrem, protože v ohrožení není čas na rekonstrukci vlajkové lodě. Moje setkávání s židovstvím tedy na čas přerušil zásah radikálního islámu.

II.

Skvělé myšlenky nepotřebují mnoho slov ke svému vyjádření. A tak každý z nás rozumí, co autor výroku Ich bin ein Berliner! měl na mysli. Rozuměli nejen ti, kdož tehdy amerického prezidenta v rozděleném Berlíně vítali. Ten smysl je jasný i dnes. Identifikovat se s obětmi důsledků mocenské politiky, je nejlepší způsob, jak jim vyjádřit sympatie a dodat naději na změnu. Ich bin ein Berliner! Prý ho ta věta napadla v autě a narychlo požádal starostu západního Berlína, aby mu ji přeložil a napsal. Ale možná je to jen legenda a on s tou větou v hlavě přijel už z Washingtonu. Je jedno, jak to „technicky“ bylo. Důležité je, že to řekl a televizní kamery to zaznamenaly i pro vzdálené. I pro ty, co se narodili později. A tak se Kennedyho věta stala nadčasovým přiznáním skutečnosti, že náš svět není jednotný a není spravedlivý a že jediná možnost pro člověka, který chce obstát sám před sebou, je vidět obě strany zdi. Obě strany všech zdí. A taky jejich základy, důvody proč byly postaveny.
Rozdělený Berlín a rozdělené Německo jsou z hlediska historie pouhou epizodou. Naproti tomu židovská otázka je problém vlekoucí se tisíciletí. Na počátku byla slova proroka a konec nedohlédáme. V této fázi úvahy mi však slovo problém začíná vadit.
Zkusím to tedy jinak. Je židovství úděl?

Slovo úděl je v původním významu cosi uděleného člověku vyšší mocí. Antika je plná takových příběhů. Například Oidipus se nemohl vymanit svému předpovězenému údělu, i když se o to snažil a i když se o to snažilo i jeho okolí. Stejně nakonec zabil otce a oženil se s matkou. Ale stalo se to skutečně? Nebo je to jen ilustrace, která má ukázat, že proti údělu sice lze bojovat, ale nelze vyhrát? Aspoň ne úplně vyhrát? Někdy však lze úděl přijmout a zmírnit. Například přímluvou. Nejlepším vyjednavačem tamtěch dob byl Mojžíš. Snad pro svou odvahu klást Hospodinovi otázky. Líbí se mi hebrejský tvar jeho jména: Moše. Ale přestože Moše, tento zakladatel judaismu, tato ústřední postava židovských dějin, byl skvělým vyjednavačem, sám do zaslíbené země nakonec nevstoupil. Přišel, po mnoha strastech, až k ní, během cesty vychoval ve stanech další generaci, ale sám už jen uviděl, jak krásná ta zaslíbená země je, ale nevstoupil. Úděl proroka. Snad útěšný, protože přijmout velký úkol, i když zpočátku váhavě, splnit ho a zemřít, je naplnění. Protože Mojžíš byl nejenom vůdcem židovského národa, ale i tvůrcem jeho charakteru. A nejen to, byl to zřejmě první legislativec ve světových dějinách.
Jenže Mojžíš je velkolepá osobnost, se kterou se dnes už citově nedokážeme ztotožnit. A když se o to moderní autoři pokouší, výsledek je buď nepřesvědčivý, nebo záměrně karikaturní. Pochopit Mojžíše pomocí karikatury ale vůbec nelze, protože Mojžíš byl zosobnění etosu. A o etos už jsme přišli. Aspoň ta část světa, která to slovo kdysi převzala a rozšířila. Slovem, písmem i skutky. Dnes už etos známe jenom zprostředkovaně, třeba při poslechu silné hudby. Když osudová skladba skončí, jdeme na pizzu. „A to je dobře, nebo špatně?“ zeptá se zvídavá studentka. „To je přestávka,“ vysvětlí dirigent. „Finále teprve přijde.“ „Finále? Proti komu budeme hrát?“ „Proti údělu!“ Odfrkne dirigent a zmizí v ladírně. „Nějakej cvok,“ usoudí vzdělaná dívka, která ze seriálů a telenovel dobře ví, že proti údělu nám nepomůže ani právník.
V moderní literatuře však jednoho vítěze nad údělem dobře známe. Je to náš Švejk. Jeho geniální autor musel napsat stovky stran, v nichž nepřeskočíme ani odstavec, aby nám humornou formou sdělil, že člověk nemusí být jen oblázek na vozové cestě osudu, ale i ježek. A tak se Švejk stal štítem proti beznadějnému údělu pěšáků. A pěšáků je vždycky nejvíc. Mnohé však postava Švejka, toho chytřejšího Sancho Panzy, pobuřuje. Srdcem stále dávají přednost Donu Quijotovi.
Je-li vůbec možné a přípustné porovnávat povahu národa s literárními postavami, pak právě židovský národ v sobě slučuje přístup jak Quijota, tak i Sanchy, respektive Švejka.
Národní válka židovská vedená proti římským profesionálům vzbuzuje obdiv i po dvou tisíciletích, protože to byla válka obranná, spravedlivá a předem ztracená. Následné přežívání rozptýleného židovského obyvatelstva v diaspoře však vyžadovalo jiný druh urputnosti. Teď už nešlo o obranu domoviny, ale o uchování společného duchovního principu v rozdílných podmínkách nových komunit. Úděl vyhnanců je však předznamenaný už v Tóře, která vypráví příběhy o pokořených a zotročených, kteří se posléze stanou elitou na cizích dvorech. Například Josef. I další příklady, uchované v Písmech, dávaly Židům naději a vychovaly je k vzácné schopnosti nahlížet skutečnost z různých hledisek a tedy ji pochopit. A tak zranitelnost Židů v diaspoře byla zmírňována jejich snahou tolerovat jiné kultury. Snahou vždy obnovovanou, často se zaťatými zuby. Přičemž kulturu vlastní jim pomáhala udržet víra a její rituály, protože židovské rituály jsou promyšleně připomínkové a inspirativní, nikoliv na efekt. Rytmus židovských svátků v průběhu roku tak udržuje nejen živé vědomí o národní historii a vizi budoucna, ale současně i sepětí rodiny, protože naplňuje přítomný sváteční okamžik sdíleným prožitkem a významem. Fenomén židovské matky, dotvořený v talmudu, je nezničitelný a přitom přirozený, protože hřejivě vyhovuje lidské psychice a lidské velikosti, na rozdíl od umělého mariánského kultu.
Při četbě knih Starého zákona jsem taky přemýšlela o zdánlivě okrajovém prvku, totiž o radostnosti. O schopnosti prožívat radostný okamžik a dát to viditelně najevo.Davidovo chlapecké křepčení ve slavnostním průvodu, když doprovázel schránu smlouvy, je pro čtenáře, který ví, jak dočasná byla ta vítězná radost, dojímajícím momentem, ale i poučným mementem. Radujme se teď hned, celou svou bytostí, nahlas a přece všemi, protože zítra už třeba ten důvod pomine. A když pak radostnost pominula nadlouho, tak jako chrám pominul, nahradil ji humor. Zatímco radostnost je vděčné přitakání, humor je obrana. A židovský humor, vzniklý v diaspoře, je, řekla bych, deštník. Když poprchá jen slabě, může to být barevné paraplíčko. Při bouři je to bytelný černý deštník, azyl, pod který kolemjdoucí nedohlédne. A tak často nechápe, že tenhle drsný humor je místo hořkého pláče. Švejkův zdánlivě bezelstný úsměv idiota je ovšem taky deštník, ale obrácený větrem do klaunovského kornoutu. Švejk za sebou nemá dva tisíce let v diaspoře, má jenom instinkt ohroženého pěšáka. Osamělého pěšáka v šiku.Všimli jste si, jak je Švejk osamělý? I uprostřed davu. Je to ten nejosamělejší mluvka, kterého známe. Co víme o jeho skutečných myšlenkách? Známe jen jeho hlavní touhu, touhu přežít. Proč vlastně přežít? Prostě proto. Natruc vrchnosti, která se domnívá, že má osudy pěšáků pod palcem.
Zatímco židovské společenství přežívá, protože něco nese napříč dějinami. Co nese? Vzpomínky na budoucnost? A týká se to i nás? To je ta otázka, která dráždí a přitahuje. A vzrušuje. Někoho až k šílenství. Jak známo.

Vztah k židovství člověk nejprve přejímá výchovou v rodině a v širším společenství a později jej může korigovat povahou. Problém je, že výchovu a vlastně ani povahu si nevybíráme. Ze špatné výchovy lze časem utéct, máme-li na to dost silnou povahu, takových případů je v literatuře dost, i v literatuře faktů. Ze špatné povahy člověk za jeden lidský život většinou utéct nedokáže. I o tom je mnoho knih. (Dostojevský atd.) Ale byl to právě judaismus se svým prvně sepsaným zákonem o dobru a zlu, o spravedlivém a nespravedlivém jednání, který určil pravidla lidství závazná pro každou povahu. Tato avantgarda stará víc než tři tisíce let člověka povyšuje na vlastního pozorovatele a vychovatele, protože mu dává svědomí. Člověk, který má vypěstované svědomí, ale z nějakého důvodu, například pod vnějším tlakem, jedná proti němu, se ocitá ve vnitřním konfliktu. Pokud je oním vnějším tlakem ideologie, tak ta má ovšem své metody, jak vnitřní konflikty milionů utlumit velkým společným úkolem. Nahradit tichý hlas svědomí vybubnovaným úkolem je specialitou fanatismu. Svědomí je soukromá smlouva člověka se svou duší, fanatismus je seřadiště. Přemýšlivý člověk sice nerad stojí v řadě, ale i přemýšlivého člověka, dokonce člověka s obrovským talentem, může obloudit předsudek, který přijímá jako fakt. I o tom svědčí literatura. V případě, který teď proberu, je dokonce literatura sama svědkem proti svému podjatému tvůrci.
Představte si, že hru Kupec benátský uvedou v renomovaném divadle a následně nějaký divák napíše do Štrasburku podání, že tato hra uráží jeho náboženské cítění a bude požadovat její stažení z repertoáru. Co s tím?
Mistr William tu hru zřejmě nenapsal v nahodilém výtrysku, ale z přesvědčení. Sice dobového, ale dodnes infekčního. Nechtěla bych být soudcem, který by toto rozhodoval. Zakázat Shakespeara by byla nejen donebevolající zpupnost, ale taky precedent. Štrasburk by tedy nejspíš vynesl rozsudek, že hra je sice evidentně protižidovská, ale vzhledem k tomu, že ji autor napsal v šestnáctém století, stažena být nemůže, protože Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla podepsána až v roce 1950. Takže její článek 14, který zakazuje diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství atd. nelze na tento historický text použít.
Mezinárodní soud lidských práv ve Štrasburku je novodobou institucí, k jejímuž vytvoření lidstvo dospělo svým vývojem k lepšímu lidství. Je to bezpečnostní rám přítomna a budoucna, ne cenzor minula. Jenže právě ty doby minulé, kdy se o lidská práva zajímala jen hrstka podivínů, přenášejí své plody větrem času až k nám. Proti tomu je Štrasburk bezmocný.
Shakespeare byl fenomen, který, jak se tvrdí, bez uzardění vykrádal slabší autory a splétal, přistřihoval a přešíval jejich náměty na vlastní velikost. Možná, že hlavní zápletku pro Kupce benátského slyšel někde v pubu jako protižidovský vtip, který pak rozvinul, přidal druhou dějovou linii, k tomu pár oblíbených převlekových scén a hra byla na světě. Je to napínavý kus, kdy emoce diváků jsou zcela pod kontrolou autora, který je přiživuje až k oné slavné vrcholové scéně, vlastně rozsudku, po kterém lstivý, hamižný Shylock zdeptaně odleze domů, kde na něj čeká další úder. Shylock je od počátku pojat jako záporná figura a jeho prohra je podle stavby hry spravedlivá. Z hereckého hlediska je Shylock dokonce kýženou rolí, protože ztělesňovat zlo a lstivost je aktivnější a zajímavější úkol, než postávat jako charakterní oběť a čekat, až zápletku vyřeší jiní. Například právníci. Což se samozřejmě stane i kupci benátskému a nakonec i ty jeho ztracené podnikatelské lodě doplují.
Ať už byl spouštěčem k napsání hry vyslechnutý vtip, nebo skutečná historka, předobrazem nebo chcete-li archetypem pro postavu Shylocka byl nejspíš Jidáš. A tím se dostáváme k evangeliím a k samotným počátkům konfliktu mezi křesťanstvím a judaismem. Kdyby měl Štrasburk pravomoc zakazovat šíření textů sepsaných i před rokem 1950, bylo by zajímavé předhodit mu evangelia a taky Pavlovy dopisy s podtrhanými verši, které urážejí židovský národ a zpochybňují jeho náboženské smýšlení. Takové absurdní žaloby sice nehrozí, ale je dobré si v této souvislosti připomenout, že křesťanství původně vzniklo jako sekta, jejíž učení si přivlastnilo bytelný základ judaismu, naroubovalo do něj výhonek, jehož reformační smysl potlačilo fenoménem zázraku a dalším pěstěním z něj vytvořilo zelenou korunu. Ta se sice časem neplánovaně rozvětvovala, ale to už jsou z hlediska přihlížejícího židovského náboženství detaily. Pozdější islám samozřejmě nebyl detail ale další nová sekta parazitující z podstaty podstavce a vyhraňující se jak proti němu, tak i proti křesťanství. Před chvílí jsem řekla, že Shakespeare z pozice svého talentu zneužíval slabší autory a využíval jejich náměty pro své dílo. Dnes už by mu to Štrasburk zatrhl, ale tenkrát se na autorská práva nehledělo. A tak ani copyright Židů na Tóru, nebo chcete-li na Starý zákon, který tvoří asi sedm osmin textu známého pod jménem Bible, není vymahatelný. A není boha, který by to změnil. Tato věta je psaná s malým b. Ale pokud i v tomto tvaru někoho uráží, jsem přístupná slovo boha vyměnit za slovo právníka. Takže opravuji: A není právníka, který by to změnil. Protože zažalovat křesťanství za krádež duchovního vlastnictví by byla urážka náboženského cítění křesťanů, kteří celou Bibli považují za jednolitý útvar pod svým logem.
Říká se, že minulost se nedá změnit, ale budoucnost, že si určujeme sami. Jenže když krádež prapraotců vnímáme jako své dědictví, na které máme vydržené právo, měli bychom si uvědomit, že každé vydržené právo musí být podloženo dobrou vírou. A ta tu mnoho set let nebyla. Protože kdyby byla, museli bychom ono dědictví už dávno zatížit věcným břemenem, což znamená neupírat judaismu nárok na jeho poslání, tradice a další vlastní vývoj a nevnucovat mu naši glajchu na jeho stavbě.
Také se ale říká, že kde není žalobce, není soudce. Židé, kteří přežili šoa, sice vzali svou budoucnost do svých rukou a za nijak závažné pomoci okolního světa postavili nově stát Izrael, ale jeho udržení spotřebovává všechnu jejich energii. Na vymáhání duchovního vlastnictví ukradeného textu už nemají sílu ani čas. Doba tomu beztak nepřeje, ne že by někdy přála, ale momentálně je trojúhelník, jehož vrcholy tvoří křesťanství, judaismus a islám uspořádaný tak, že Křesťané a Židé politicky drží spolu. I když varchlatě. Pro Izrael je dnešní koalice s křesťanským světem otázkou přežití. A tak by bylo sebezničující vyvolávat spor o staré rukopisy. Pro demokratické státy s většinovým křesťanským náboženstvím je zase stát Izrael nárazníkovou zónou před světem, který má zcela odlišné společenské uspořádání a zcela odlišné představy o budoucím spravedlivém uspořádání světa. Zkrátka před světem, s kterým si nevíme rady, a který navíc má tu naftu. Když se podíváme na mapu, pochopíme dramatickou situaci Izraele i bez znalosti číselného poměru počtu obyvatel. (Že to občas nechápe Francie, má nejen ropné, ale i vnitropolitické důvody. Ostatně obdobné důvody by mohlo mít i Německo se svými domestikovanými Turky, ale nevystrkuje je, protože Německo je stále psychologicky na hanbě.) Pohled na mapu je tedy realita. I když realita k úžasu. Jak může tak malý stát ustát tak obrovský tlak?
Když si připomeneme peripetie dějin židovského národa, všechny jeho útrapy a smrtonosné zkoušky a pohlédneme až k dnešku, musíme přiznat, že jiný národ by tohle bez vize nedokázal přežít, natož se zformovat a nově semknout. Izraelci jsou jediným národem, který se po dvou tisíciletích vrátil do starověké země otců, probudil k denní potřebě jejich mrtvý jazyk zakódovaný v Písmech a současně denně bojoval o každou píď země a to jak ve smyslu vojenském, tak i zemědělském. Jeruzalémská univerzita patří dnes k nejprestižnější, izraelská armáda k nejmodernější a izraelská tajná služba k nejúčinnější. Příčinou těchto úspěchů je sdílený národní etos, vědomí společenství, které už dnes není založeno výlučně na náboženství, ale na ochraně smyslu dějin toho národa. Ovšem tak naddimenzní dějiny, v kterých se život jednotlivce jeví jak zrnko písku, by pochopitelně mohly být i zátěží, dusícím sarkofágem, jenže energie židovského národa toto nepřipouští, naopak používá svou minulost jako věno, jako investici, ale i jako závazek. A tak se z obětního beránka stal nejdřív svědek připomínající lidem Evropy jejich nelidské selhání, ze svědka se stal obránce a budovatel staronové vlasti a posléze hraničář. Nynější stavba diskutované izraelské zdi, ta konkrétní betonová hráz, není svědectvím o izraelské zpupnosti, ale spíš o zpozdilosti a nedostatečnosti světových lídrů, o jejich neochotě zapsat do pozemkové knihy věcné břemeno v okamžiku, kdy to bylo možné, v okamžiku, kdy se vítězové války skláněli nad mapou a črtali do ní budoucnost světa, zatímco zbytky židovského národa sčítaly své obětované.
Souhlas s vytvořením státu Izrael, jakokoliv dramatický a v přímém rozhlasovém přenosu z hlasování, totiž z pozice okolního světa bohužel byl jen alibi, nikoliv věcné břemeno, nikoliv skutečný vážný politický krok, po kterém by musel následovat krok další, totiž zajištění bezpečnosti státu Izrael. Bylo to alibi fungující na stejném principu jako zpověď a rozhřešení. Když hříšník za pár kajícných slov dostane slovní rozhřešení a pak odříká další doporučená slova, je vyviněn. Rozhřešení Spojených národů za to, co Evropa dovolila udělat s židovským národem, bylo jen cárem papíru, který brali vážně jen tři, čtyři politici, mezi nimiž svítí i jméno Jana Masaryka, a pak .. A pak Izralci! A tak uznáním platnosti tohoto cáru papíru, byli bez přípravy vrženi do obranné války, na kterou signatáři dokumentu uzavírali sázky. Tipovali počet dnů, po které osamělý maličký stát vydrží nápor sousedních arabských zemí. Ale sázkaři nedocenili zásadní věc, totiž, že Izraelci po dvou desítkách století poprvé bojují o svou půdu, o svá budoucí města, o svůj stát. Že poprvé bojují sami za sebe, ne už jako stateční dobrovolníci pod spojeneckými prapory, ale tentokrát pod praporem vlastním. A že tento boj, kterému Winston Churchill dával benevolentně tři týdny, než ho Izraelci proti britským zbraním v arabských rukou prohrají, že tento boj musí vyhrát. Sázkaři nepochopili ani to, že jim izraelská vítězná obrana zachraňuje čest. Ale co je to čest, když jde o naftu?

Stát, který rozlohou připomíná severní Moravu, by měl lepší prognózu k přežití a mnohem více kamarádů, kdyby auta jezdila na vodu. Prý k tomu dojde. Ale než k tomu dojde, zůstanou ropné věže v sousedních arabských zemích loveckými posady.
To, že tento obranný boj v různých podobách a s kratšími či delšími přestávkami trvá dodnes, je evidentní. Evidentní však taky je, že Izraelci tento boj pod svým praporem vedou i za nás. My jsme z nich udělali ten předsunutý terč. A přesto nechápeme tu zeď. Vybuchující bomby přece nemůžou být důvodem, aby se porušovala lidská práva Palestinců! Ale když pak vybuchnou bomby v Madridu, jsme v šoku. Madrid je přece Evropa!

III.

Evropské soustátí, ke kterému už dnes taky náležíme, věří, že se stane vzorným příkladem pro zbytek světa. EU přece není jenom dalším stupněm někdejšího pragmatického Společenství uhlí a ocele, ale snaží se, byť klopotně a chaoticky, o vyšší metu. Aspoň to deklaruje. Při této snaze se uplatňuje mnoho odborníků a mnoho hledisek. A tak se ekonomie řeší politicky a politika obchodně, přičemž některá hlediska nejsou zohledněna. Například odkaz na křesťanské základy evropské kultury, prosazovaný do preambule evropské smlouvy, přijat nebyl, protože z hlediska občanů jiné víry by to prý bylo degradující. Historicky však dnešní Evropa stojí na křesťanských základech, které vývojem přinesly reformaci a pak moderní náboženský pluralismus. A vynechávat tento fakt, znamená škrtat v rodném listě, škrtat paměť Evropy, popírat těžký a dlouhý proces jejího vývoje až k dnešní otevřenosti a toleranci. To, že Evropa nechce svou smlouvou vytvářet občany druhé kategorie a že se snaží podporovat menšiny, je sympatické. Je ale státní náboženství v Turecku menšinové? A je tolerantní? Váhání nad přístupem islámského Turecka se proto raději přestává zdůvodňovat jeho většinovou kulturou a jeho geografickou polohou, ale příhodněji jeho někdejším proviněním vůči arménské menšině. Turecko ovšem vytrvale lže o počtu obětí. Jeho zpověď je neúplná a lítost tedy zatím neúčinná. Ale třeba se v respektování lidských práv polepší. A tak i Turecko se svým zcela odlišným příběhem má pořád naději, že ho EU adoptuje do rodiny, aby předsunula své hranice do Azie. Proč tedy ne až do Izraele?

Když už jsme byli nakopnuti do hry v jiném lavelu, měli bychom přijmout i nová vlastní pravidla a stát se aktivně otevřenými k minulosti. Etos takového rozhodnutí by byl nepochybný. Protože jen zítřejší šílená odvaha Evropské unie k takovému rozhodnutí může vyvážit včerejší šílenou zbabělost Evropy vůči jejím židům. Rozšířit EU o stát Izrael by navíc znamenalo osvobodit všechny židy, nejen ty izraelské, z jejich vleklého údělu a z jejich faktického osamění. Vzpomeňme si na Prométhea, odsouzeného olympskými bohy za to, že lidem poskytl oheň a na jeho trestné přikování ke skále. A na orla s ostrým zobákem. A na Herakla, který šel kolem a bez dlouhého zvažování ta pouta rozdrtil a Prométhea osvobodil. Což je úžasný příběh, protože ukazuje, že úděl může skončit i zásahem kolemjdoucího, který nezapomněl, co Prométheus lidem dal.

I když judaismus je náboženství kmenové, jeho význam pro vznik dvou světových náboženství je zásadní, jako ten Prométheův oheň. Desatero má trvalejší užitek a účinek než surovina, která se za padesát let vyčerpá… Pro názornost si představme malířské plátno, kde judaismus je zakreslen jako horizontální základní spodní čára, z které vzlínají obrazce, které se rozpínají a jsou viditelné i zdálky, zatímco čára lineárně splývá ze spodním okrajem plátna. K malířským technikám ovšem patří i konečná fixace, například včelím voskem.Teprve pak je obraz dokončený a zabezpečený proti okorání a vyblednutí. Moravský básník Jan Skácel kdysi napsal drobné čtyřverší, které mi utkvělo. Zní takto: „Porozumíme snáze, až barvy zaschnou, a na obraze zbude to málo, o něž se srdce bálo.“ Dovoluju si ta slova, napsaná k jiné příležitosti, použít k vyjádření naděje, že malíři dnešního obrazu Evropy nebudou fixovaní jen jejím geografickým rámem, ale i jejím inspirativním duchem a že nezapomenou na tu základní čáru.
Jenže! Jenže případná přístupová jednání mohou ztroskotat i na druhé straně. Je totiž otázka, zda Izrael chce být v obraze. Sjednotit názor bylo pro Židy odjakživa velmi obtížné, mnoho židovských vtipů na toto téma to dosvědčuje. A tak i z tohoto důvodu je moje úvaha pouze akademická. Ale protože to přiznávám, mohu v ní svobodně pokračovat. Například i hravým způsobem. Pojďme si teď tady zahrát na akademické hlasování. Jste ochotni?
Tak tedy prosím přítomné, aby pozorně sledovali, o čem budeme hlasovat a jak to technicky provedeme. Každý dostane tužku a prázdný lístek. Otázka první, kterou si na lístku označíme číslicí jedna, zní: Měl by Izrael být přizván do rodiny EU? V odpovědi na tuto první otázku použijeme buď slovo ANO nebo slovo NE. Ti, kteří se chtějí zdržet akademického hlasování o této otázce, napíšou vedle jedničky nulu. Otázka druhá, kterou si na témže papírku označíme číslicí dvě, zní: A chtěl by Izrael být členem EU? Odpověď opět bude slovem ANO, NE nebo nula, pokud se chceme zdržet. Je to tajné hlasování, takže po zapsání obou odpovědí papírky přeložíme, aby nedošlo k úniku informací. A abyste nemuseli vstávat, nechám kolovat krabici, do které svou volbu vložíte. Vím, že je to nečekaný úkol, a tak vám ponechám nějakou chvíli na zvažování, mezitím nám pan Ludvík Vaculík na vlastní žádost zazpívá židovskou píseň.
Po písni.
Jsou už všechny hlasovací lístky v krabici? Děkuji.A nyní prosím dva dobrovolníky, aby se ujali sčítání hlasů a zapsali zatím jen čárky na tento arch. Můžete pracovat tady u stolu, abychom vás měli na očích. Až budou všechny lístky prohlédnuty, prosím, abyste sečetli čárky a zapsali čísla výsledků.
Než naši dobrovolníci odvedou svou práci, chci vám říct, že ať už hlasování dopadne jakkoliv, existují pouze čtyři typy výsledků. První typ nastane, pokud většina přítomných zapsala k oběma otázkám odpověď ANO. Druhá možnost je, že většina přítomných na první otázku odpověděla ANO a na druhou NE. Třetí typ: většina v první odpovědi napsala NE a v druhé ANO. A čtvrtý typ: většina na obě otázky odpověděla záporně. Samozřejmě může nastat i situace, kterou však nepředpokládám, že zdržení se hlasování o některé otázce, či o obou otázkách, bude většinové. Ale jak už jsem řekla, tuto variantu nečekám a věřím, že výsledky budeme moci zařadit k jednomu z oněch čtyř typů.
Vidím, že volební komise usilovně sčítá a abychom se zatím tady nenudili, řeknu vám jeden židovský vtip, který při své dubnové návštěvě Bratislavy vyprávěl publiku Arnošt Lustig. On jich vyprávět kvanta, ale já jsem si zapamatovala tenhle, protože je rozkošný. Je o Rotschildovi.

Oznámení výsledků obou kol hlasování.

Většina hlasů v obou kolech zvolila odpověď ANO.
Pokud můžeme v našem dnešním setkání vidět statistický vzorek, pak výsledek hlasování vyznívá velmi pozitivně a já vám, nám k němu gratuluji. Myslím si ale, že my tady v této místnosti nepředstavujeme statistický vzorek, protože moje vystoupení mělo ohlášené téma, a tak sem přišli lidé, kteří se o to téma zajímají hlouběji a přemýšlejí o něm častěji, než ti, co nepřišli a raději sedí u TV, aby se mohli podívat, co se zas děje u izraelské zdi. Ale na druhou stranu, i když nejsme typizovaným statistickým vzorkem pro tohle hlasování, nebo právě proto, že jím nejsme, můžeme své výsledky pokládat za avantgardní a radovat se. Prožít na chvíli onu radostnost, o které jsem před chvílí mluvila, protože radostnost je povznášející stav ducha. A duch, jak věřím, je hybatelem dějů. A tak i naše dnešní komorní a akademické hlasování může svým pozitivním výsledkem přispět k ovlivnění dějů budoucích.

6.9.2012
by Admin
0 comments

Stará garda

Přednáška k výročí narození T.G.M., 2004

Neúnavný Beneš, oslňující Štefánik a geniální Masaryk – tři tak rozdílné osobnosti spojené jedním velkým cílem, který se zdařil. Založení První Československé republiky a její demokratická existence po dvacet let nám, viděno zpětně, připadá jako zázračný úkaz. Ze školních hodin dějepisu si moje generace bohužel odnášela jen matoucí informace.V průběhu života jsme si ty zamlčované a pokrucované kapitoly z dějin vlastní země samozřejmě mohli doplnit, pokud jsme se setkali s osobností, která v nás rozsvítila hledačskou lampičku.
Až v druhé polovině šedesátých let se mnohé změnilo. Tenkrát se i v denním tisku začaly objevovat články hodnotící minulost objektivněji. Dovolte mi, abych v této souvislosti zmínila, že můj otec, spisovatel Jan Procházka, byl prvním prozaikem, který měl odvahu napsat o osobnosti TGM esej a prosadil její zveřejnění v novinách. A pak už přišel rok 68, který byl pro moji generaci skutečně přelomovým. Dodnes mám ve svém pražském bytě stohy zažloutlých novin a časopisů z té doby a při každém listování v nich mě znovu udivuje, kolik zamlčovaných témat se v tom jediném roce stihlo vyhmátnout, načít či aspoň pootevřít. Závora cenzury zaklapla ovšem příliš brzy, ale ta vzpomínka na nádech čerstvého vzduchu pro mnohé z nás znamenala trvalý obrat v našem smýšlení a směřování. Nikdy nepřestanu děkovat své šťastné hvězdě za to, že mi v roce 68 už bylo zvídavých sedmnáct let a ne třeba jen deset a že jsem události Pražského jara prožívala jako studentka gymnázia a mohla se účastnit horečnatých mítinků.

Myslím, že člověka nejvíc zajímá to, co se jej citově dotkne, čili, jak napsal Exupery: „Pravdivě člověk vnímá jen srdcem.“ Stovky potištěných stran můžeme odsunout, ale nikdy v nás nevybledne vzpomínka na člověka, který v nás něco zažehl. A žádná idea nemůže být natrvalo ztracena, dokud existují lidé, kteří ji přijali do svých srdcí a zasvětili život tomu, aby ji předávali dalším. A tak jsem se díky Čapkovi a Peroutkovi seznámila s osobností TGM a pak šla po té stopě dál až k vlastním Masarykovým knihám. Moje oficielní vzdělání v tomto směru za moc nevydalo, i když mám, s odřenými zády, dokončenou FF. Promovala jsem v r. 75 a pak jsem asi dvanáct let pracovala jako uklizečka. Moje děti věděly, proč tomu tak je, ale nikdy to nepociťovaly jako úkornou záležitost a dodneška jsou vděčné za to, že se v našem bytě mohly setkávat s osobnostmi disentu, což je trvale ovlivnilo. Nezmiňuji to proto, abych se nějak vytahovala před tímto ctihodným shromážděním, ale jako soukromý důkaz toho, že předávání ideálů je vždycky v našich možnostech a že nám to žádný dočasný režim nemůže zatrhnout. Vy to ostatně víte déle a lépe než já. Chci ale, abyste také věděli, že ani mladší generace než ta moje, není tak povrchní, jak nám to chtějí namluvit média a že se nezajímá jenom o dobré bydlo, módnost a bezcílné užívání dne. V každé době a v každé zemi existuje vrstva lidí, kteří si dělají starost nejen o osud vlastní a o osud svého národa, ale i o stav světa. Dokonce si myslím, že právě malé národy mají schopnost vygenerovat ze svého středu větší počet takových osobností, než národy velké. Protože velkým národům často stačí jen návaznost tradice, ale snílkové z malých národů ji musí hledat, často podobni archeologům, a pak ji zformulovat způsobem, který je přitažlivý.
Máme veliké štěstí, že Masaryk žil tak dlouho a až do konce svého života jednal tak odpovědně. Sám si uvědomoval, že Československá demokracie je i po dvaceti letech ještě křehká rostlinka, a jako realista prohlašoval, že k tomu, aby se udržela, potřebuje aspoň padesát let existence. To se bohužel nesplnilo. Často si taky vzpomenu na onu známou Masarykovu větu k Peroutkovi o osobnostech v národní politice: „Panáčku, já vařím z vody!“ V té souvislosti také mluvil o demokracii bez demokratů. Možná to znělo trochu příkře, ale když jsem četla Peroutkovo Budování státu, pochopila jsem hloubku tohoto povzdechu.
O Masarykově statečnosti a nesrovnatelné urputnosti bylo asi řečeno vše. Často ale přemýšlím o jeho osamělosti. Orlové jsou osamělí, protože létají příliš vysoko. Je rozhled, který jim ta výška poskytuje, dostatečnou náhradou za jejich osamělost? Masaryk se celý život obklopoval lidmi, vyhledával ta setkání pro diskuzi, i když, jak vzpomíná Čapek, pak často mlčel a jen naslouchal debatě pozvaných intelektuálů. To už ale mluvím o poslední fázi jeho života. V mladších letech jej kamera nezaznamenala. A tak si můžeme jen představovat jeho dřívější nepochybně charismatické projevy, politické debaty, veřejná vystoupení. Dnes se místo slova charisma používá výraz image. Ale to není totéž. Image si lze vytvořit pomocí odborníků na líbivost. Zatímco s charismatem se člověk už asi narodí. Je to, řečeno česky, vyzařující posedlost ideálem, podpořená charakterem a statečností. Kolik takových lidí za celý svůj život potkáme? Schválně říkám potkáme, protože to, co nám denně podsouvá televizní obrazovka, je jenom iluze. Abychom potkali osobnost, musíme se pohybovat a ne sedět v křesle a chroupat brambůrky. Když vidím ty dnešní takzvané celebrity, jak před kamerou blábolí o svém důležitém jídelníčku a zařízení chalupy, je mi trochu smutno. Ale můžu svobodně televizi vypnout a vrátit se ke knihám. Jako momentálně tisková tajemnice však musím sledovat všechna zpravodajství. Šoty, které denně vysílají, nejsou příliš povzbudivé. Často se zdá, že svět dnes řídí politikové druhého i nižšího řádu. Jako diplomat to nemohu příliš kritizovat, ale jako spisovatelka cítím osobní odpovědnost za dobu, v které žiji a snažím se alespoň hledat souvislosti a ve své prozaické tvorbě o tom podávat svědectví.
Nedávno jsem strávila rok jako profesorka na pražské Literární akademii. V říjnu, kdy prezident republiky uděloval státní vyznamenání, jsem požádala své studenty, aby každý z nich jmenoval jednu osobu, které by, kdyby byl prezidentem on, toto vyznamenání udělil. Byla jsem příjemně překvapena, že naprostá většina studentů jmenovala mediálně neznámé osoby, které projevily osobní nebo občanskou statečnost a staly se pro mé studenty příkladem. To zní velmi povzbudivě, nezdá se vám? Samozřejmě si musíme připustit, že studenti literární akademie jsou svým způsobem intelektuální elita zítřka. Ale právě proto je důležité, že dokážou uvažovat samostatně a hluboce lidsky.
Na jeden seminář jsem jim přivedla pana profesora Milana Machovce, filozofa, který před rokem zemřel. Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení. Už byl velmi nemocný, k budově školy jsem jej přivezla taxíkem a cesta od brány k učebně mu trvala čtvrt hodiny. Studenti pozorovali naše pomalé přibližování z oken a asi měli pochybnosti o smyslu té akce. Pak ale pan profesor usedl za katedru, odložil hůl, sundal si kšiltovku a dvě hodiny mluvil o významu filozofie pro život člověka, o svém vztahu k dějinám, k literatuře a k hudbě, vyprávěl o lidech, kteří jej v mládí ovlivnili. Byla to strhující výpověď a jsem si jista, že pan profesor aspoň v několika z mých studentů zažehl tu jiskřičku hledačství a pokory. Že je uvedl na cestu. Jistě víte, že Milan Machovec nesměl, po podpisu Charty 77, dvacet let přednášet ani oficielně publikovat. Živil se jako varhaník v kostele a o víkendech pořádal v bytě tajné soukromé přednášky pro skupinku zájemců. Byl znalcem a obhájcem Masarykových myšlenek a v tom nejlepším slova smyslu působil jako osvětář.
Byl také skutečným Čechoslovákem a nikdy se nedokázal vyrovnat s rozdělením republiky. Znám mnoho dalších lidí, kteří tím hluboce trpěli. Přiznám se, mimo protokol, že i já jsem tu dlouhou noc z 31. prosince 92 na první leden 93 proplakala. To, co se děje, mi připadalo nesmyslné, nelogické a hloupé a cítila jsem velikou osamělost a bezmoc, zatímco na ulicích pod okny mého pražského bytu se tančilo a vybuchovaly světlice. Zdálo se mi, že ti slavící lidé, které jsem pak viděla i v televizním přenosu z Bratislavy, se pomátli.
Dnes, po téměř roce života na Slovensku, si však uvědomuji, že oba státy, byť politicky samostatné, jsou dál provázány drobným předivem vzájemných vztahů, jak rodinných, tak kulturních a podmíněných společnou historií. Může se zdát, že jsem ovlivněna tím, že v diplomacii se všechno jeví jaksi uhlazeně. Mým lakmusovým papírkem je ale můj šestnáctiletý syn, který tady žije se mnou, studuje v prvním ročníku bratislavského gymnázia a nemá žádné potíže ani se spolužáky ani s učiteli a ani se svou identitou. V září, když do školy nastoupil, jsem mu chtěla udělit pár mateřských rad na téma, aby se nevytahoval, že je z Prahy. Ale vůbec to nebylo nutné, citově sám poznal, že by to byla arogantní chyba a že by se stal nepříjemným vetřelcem. Takže dnes už tady má kamarády a nic nemusí překonávat. Omlouvám se, že mluvím o těchto soukromých zkušenostech. Dělám to proto, jelikož si myslím, že dobré zprávy se mají šířit dál.
Jsem opravdu ráda, že se můj syn na gymnáziu učí znát slovenskou literaturu, protože jeho vrstevníci v Praze se k ní dostávají už jen zlomkovitě. Nebojím se, že přitom zanedbá literaturu českou, tu máme doma seřazenou v knihovně. Ale samozřejmě mi bylo líto, když si mi na knižním veletrhu v bratislavské Inchebě dvě slovenské učitelky stýskaly, že už na slovenské škole neučí Wolkera, kterého ony tak milují. Myslím však, že je to na nich, jistě by svým přednesem Wolkerových básní nic nezkazily, i když to v osnovách nemají. K porozumění dobré básně nikdo nepotřebuje pas. V případě českých básní nepotřebuje Slovák ani slovník. Ty dvě ženy si ale neuvědomily, že většina našich silných tužeb je splnitelná, že to vyžaduje jen trošku rozhodnosti. Pravda ale je, že předchozí totalitní režim mnohé z nás odnaučil samostatnému jednání. Naštěstí ne všechny a naštěstí je to jen generační poznamenání charakterů. Nakonec i nacionalismus je dočasnou záležitostí a brzy, doufám, vymře. Dnešní doba přináší závažnější starosti než řešit státní jazyk. Ostatně i jazyk politických zpráv působí na přemýšlivého člověka trochu nevčasně. Proč například stále rozčileně diskutujeme platy europoslanců a nerozčiluje nás skutečnost, že ideály, na kterých novodobá Evropa vznikla, neumí tito europolitici mnohdy ani vyjmenovat, natož aby je seřadili do společné ústavy? A k čemu je nám zjištění, že na Marsu je voda, když velká část obyvatel naší vlastní planety si pro vodu pořád chodí s vědry do potoků?
Lidé, kteří opravdu mají zásady, ti se vždy domluví. Tragické však je, že jiní lidé urputně trvají na svých stanoviscích, ačkoliv vlastně žádná nemají a jen to předstírají. Na lži a sebeklamu však nelze stavět pokrok Evropy. Stejně tak i naše národní záliba v mučednictví, to příjemné úpění a vzpomínky na kostnického mučedníka Jana Husa, na třistaletý útlak po Bílé Hoře a na pozdějšího brixenského mučedníka Karla Havlíčka pouze zakrývají neochotu dnešních lidí podniknout nový zápas o opravdovost. TGM ve svém díle zdůraznil, že smyslem a odkazem českých dějin je reformace. Dnes už nejde o reformaci úzce náboženskou, nebo o národnostní obrození, ale o moderní uchopení odkazu našich největších dějinných postav, o stejnou životní plnost, z které vycházeli oni, o inspiraci k jednání a sjednocování. Když historik Pekař Masarykovi vyčítal, že při hodnocení našich dějin vyzdvihuje jenom postavy svých příbuzných, příbuzných nikoliv rodem, ale charakterem a způsobem myšlení, nechápu, co je to za výčitku, a proč by to měla být chyba? Myslím, že je naopak správné hledat takové vzory, které nás osobně oslovují, které jsou blízké našemu pohledu na svět a na člověka, prostě ty jedince, které navzdory přehradě času trápily podobné otázky a rozechvívaly stejné obavy jako nás a jejichž myšlenkový svět je svou opravdovostí kontinuální s tím nejušlechtilejším, co lze vybrat v naší době. Vždyť otázky sociální a úsilí o humanitu, o prohlubování lidského života jsou pořád tím zřetelným majákem a společným jmenovatelem. Masarykovy úvahy o minulých dějích měly vždy zřetelný vztah k jeho současnosti, vždy mu jde o komunikaci živého člověka dneška s živými lidmi včerejška. A stejně tak i my, když studujeme Masaryka, čteme jeho úvahy nikoliv jako něco zažloutlého a archívního, ale hledáme v jeho větách inspirující vzkaz pro naše vlastní směřování. Etika, o které Masaryk přemýšlel a psal celý život, přece není nějakým mrtvým dějepisem, protože mravnost je vždy věcí okamžiku, okamžitého rozhodování mezi různými možnostmi z hlediska rozeznávání dobra a zla.
Opravdovost lidské existence souvisí s individuálním svědomím jedince. Ještě nedávno se svědomí prolínalo s vědomím Boha. Ale i v božím jménu se z lidí stávali válčící fanatici. Ostatně zažíváme to dodnes. Každé velké jméno může být nepochopeno a účelově zneužito, stejně tak i každé náboženství, je-li vykladačem fanatik. Vzpomeňme na ty četné kritiky Masarykova díla z řad katolické církve a posléze z řad komunistů. U Masaryka však nikdy nešlo o to bořit něčí víru nebo světový názor. Skutečný myslitel na tohle nemá čas, protože ve své pokoře ví, že i ten nejdelší lidský život je příliš krátký na to, aby dílo stihlo být dotvořeno a všechny otázky zodpovězeny. Proto skutečný filosof především chvátá dopředu a cestou si vychovává následníky, ty, kteří pochopí alespoň směr jeho hledání.
Jenže skutečných myslitelů, kteří se nespokojí bádáním v úzkém koridoru svého oboru, své specializace, ale překračují jej, aby ukázali na souvislosti, je na světě pořád proklatě málo. I když dnes člověk dokáže překonat gravitaci a v biologii hmatá už po základech lidské fyzické existence, uchopuje geny z jejich prostředí a zkoumá a kultivuje je v umělých podmínkách, k čemu je to pro zítřek dobré, když si přitom nepoloží tu základní otázku po smyslu lidského života. A přitom je to otázka nejstarší. Umělci všech dob mluvili o úzkosti lidské duše a děsili se možné prázdnoty. Zoufalý monolog nešťastného dánského prince Hamleta dodnes vyvolává pocit mrazení. Stejně tak nás stále rozechvívají úvahy obsažené v žalmech Starého zákona nebo v knize Kazatel. A jistě není nahodilé, že obsahují jak pocit marnosti, tak na jiných místech, i pocit naděje. Také Goethe ve svém životním díle Faust navozuje tyto úvahy a s nimi spojené tužby velmi sugestivně, ovšem s přílišným egoismem, to dřívější Shakespeare byl už dál, mnohem dál, protože toho zajímali lidé, ne pouze jeho vlastní osoba. Otázky mladého Tomáše Masaryka sepsané v úvaze o sebevraždách sice nejsou dovedeny k jednoznačné odpovědi, ale jeho opravdový zájem o propasti lidské duše a snaha je nasvítit, vyjadřuje hlubokou úctu k životu. Lidská duše se děsí své osamělosti, z které ji nevysvobodí žádná venkovní záležitost, žádné pohodlí a přepych, dokonce ani žádný vztah. Úzkost totiž, na rozdíl od těchto vnějších vázaností, je subjektivní. A jen ti nejsilnější z nás, čili ti nejopravdovější dokáží překonat svou existenciální úzkost stálým pohybem vpřed, hledačstvím, kladením otázek a objevováním souvislostí. Prací ve prospěch lidí. Myslím, že Masarykova odpovědnost k lidem mu nedovolila dojít tak daleko, aby zbořil fenomén Boha. Ostatně boření tohoto fenoménu nemůže být cílem vřelého humanisty. V úvaze o sebevraždách Masaryk ještě cituje, že pokud se člověk nepověsí na Boha, zbývá mu jen pověsit se na hřebík. Ani o desítky let později se však Boha nevzdává, i když jej čím dál častěji nahrazuje fenoménem „svědomí.“
Otázka svědomí je fascinující i dnes. Všichni víme, že svědomí je cosi, co nás koriguje, nějaký vnitřní hlas, kteří věřící nazývají Bohem a jiní třeba mravním imperativem. Ale má ho každý? A pokud ano, odkud? Se svědomím se přece člověk nenarodí jako s rukou nebo nohou. Ale ani se schopností mluvit se člověk nenarodí. Dítě, které by vyrůstalo ve společenství němých, by vydávalo jenom skřeky. Lidská řeč se vyvíjela po tisíciletí a je nepochybné, že čím primitivnější společenství, tím méně slov potřebovalo. V jednom se svých seminářů jsem dala studentům úkol, aby rychle napsali deset základních slov, podstatných jmen, která, podle nich, znaly všechny primitivní kmeny. Pak jsme si to nahlas četli a ukázalo se, že ta slova se opakují. Voda, nebe, strom, jídlo, zvíře, oheň, zima, atd. Nikdo nepoužil slovo Bůh a jen jednou se vyskytlo slovo láska. V debatě pak studenti dospěli k tomu, co psychologie a sociologie ví dávno, že vývoj řeči a vývoj myšlení spolu úzce souvisí. A že primitivnější společenství nejprve pojmenovává věci venkovní čili objektivní, zatímco abstrakta, kterým je i Bůh, jsou mnohem pozdějším vynálezem. Jak je to tedy se svědomím? Je pouze odrazem výchovy a ukotvených příkazů? Tak to ale není vždy. Protože dobová morálka se mění, podle toho, kdo ji zavedl. Zjednodušeně řečeno určuje ji vládnoucí vrstva. Komunistická morálka například odsuzovala návštěvu kostela a četbu některých tzv. buržoazních autorů. Jezuité zase zakazovali četbu Chelčického, Husa a podobné knihy. Nacisté kromě knih židovských autorů zakazovali i to, aby někdo ukrýval Žida. Co tato příkazná morálka zavedená vítězem měla společného se svědomím jednotlivce? Ale pojďme ještě blíž. Myslím, že ti čeští umělci, kteří veřejně, podle příkazu dobové morálky, odsoudili text Charty 77, z toho neměli pocit čistého svědomí. Udělali to z čiré zbabělosti. Jenže právě svědomí nám nikdy neradí chovat se zbaběle. Toto nám vždycky radí jen počtářský rozum. Náš egoismus.
Každý, i ten nejmoudřejší člověk, samozřejmě dělá během života chyby. Ale některé chyby nám naše svědomí nevyčítá. Například když v dobré víře někomu pomůžeme a pak se ukáže, že ten člověk byl podvodník, že nás obalamutil. Můžeme si to vyčítat, mít na sebe vztek, že jsme nebyli předvídavější, ale trýzeň svědomí v takovém případě u nás nenastane. Jindy nás ale svědomí tíží pro zdánlivou maličkost, pro nějaké naše selhání, o kterém třeba nikdo další neví. Výčitky svědomí mohou být i dlouhodobé. Ale naopak čisté svědomí je základem duševního souladu se sebou samým, souladu za všech i třeba hrozných vnějších okolností. Prostě shrnuto: dobré svědomí nám dává dobrý pocit, což je základním předpokladem pro rozvoj osobnosti.
Svědomí nás někdy přinutí jít i proti dobové morálce. Pojem mravnost a pojem morálka se dnes často zaměňují, ale jsou to odlišné věci. Mravnost je ten vnitřní soulad, kdežto morálka je ta vnějškovost, zdání, povrchní nátěr, módnost. Zatímco mravnost mnohdy vyžaduje statečnost, morálce stačí obratnost. Za co stála ta katolická morálka, co vedla k protižidovské hilsneriádě? A jak nebetyčně ji přesahovala Masarykova mravnost při obhajobě nevinného.
U zámku Kuks je alej roubená sochami barokního mistra. Ty sochy představují hlavní hříchy. Jedna z nich se jmenuje Zoufalství. Dobrý křesťan si nezoufal, protože by tím urážel Boha. Převedeme-li to do psychologie, je zřejmé, že i čisté svědomí nás chrání před zoufalstvím. Samozřejmě nás může, dokonce musí, zneklidňovat stav světa, ale právě naše svědomí nás vede k tomu, abychom jednali. Abychom nezůstali pasivní, ale snažili se něco změnit. Život každého z nás je tak velký, jak velkým jej učiníme. To není fráze. Proto přece i moji studenti na semináři udíleli státní vyznamenání zcela neznámým osobám, jejichž lidská velikost je uchvátila. A my všichni známe krásný román Boženy Němcové i onu okřídlenou závěrečnou charakteristiku babičky z úst paní kněžny: Šťastná to žena! Je to obdiv k plně prožitému i když nelehkému životu, který, přestože zdánlivě nepřesáhl rodinný kruh, dokázal trvale ovlivnit smýšlení a tedy i osudy dalších lidí. Nebýt babiččina vlivu nevyrostla by z její vnučky Barunky naše největší spisovatelka. Moudrá venkovská žena, babička, se pak stala symbolem i pro onu práci drobnou, o které tak často s uznáním mluvil Masaryk.
Nevím, jestli on sám byl ve svém životě šťastný. Asi mu to jeho mimořádný intelekt a vědomosti o světě nedovolily. Jistě ale zažil mnoho úchvatných chvil hluboké radosti, kdo jiný než on by je už měl zažít! A i když tehdejší dobová a z dnešního hlediska občas nevkusná propaganda nám našeho prvního prezidenta trochu odlidšťuje, vždycky to zachrání jeho knihy. Z těch poznáme bez cizího prostředníka jak plný život žil a jakým duchovním vývojem tento zastánce lidství prošel. U Masaryka však nikdy nešlo jen o ty myšlenky a psané úvahy, ale souběžně vždy o odvahu jednat. Svým způsobem byl jedním z největších radikálů, kteří se u nás vyskytli. Radikalismus je možná zavádějící slovo, ale já tím nemíním metodu, ale jeho schopnost jednat mravně, podle svého svědomí, statečně jít i proti proudu a třeba sám, nebo jen v malé skupině. Když si vzpomeneme na poprask kolem padělaných rukopisů a na jeho jasnozřivé statečné rozhodnutí, že hrdost národa nemůže být založena na lži a podvodu a že pravda, jakkoliv zklamávající, musí být odhalena, pochopíme nejlépe stručnost hesla: Nebát se a nekrást. Ani dějiny si nemůžeme ukrást a vylhat podle momentální národní potřeby a poptávky.
V této souvislosti se ukazuje, že i onen poslední dějinný zvrat v životě našich národů, listopad roku 1989 zůstal pravdě mnoho dlužen. Na Slovensku jsem tehdy nebyla, a tak mohu mluvit jen o svých pocitech z demonstrací na pražské Letné. Mohu mluvit o svém zklamání, že žádný z řečníků neměl odvahu tomu shromážděnému téměř miliónovému davu, trochu vynadat. Stačila by možná jedna věta typu: „Kde jste byli zalezlí těch dvacet let, hrdinové?“ Místo toho se jim pochlebovalo: „Jste tak skvělí, že jste DNES přišli. Zatleskáme si!“ A tak se tleskalo a zvonilo, a ten společný vítězný lomoz zcela překryl tichý hlas svědomí. U většiny lidí se žádné vnitřní hodnocení nebo řekněme pokání, nekonalo. Když jsem o tom pak s některými řečníky mluvila, namítli, že nejsem žádný politik, jinak bych věděla, že ta chvíle si žádala jen hesla a společnou radost. Že na katarzi není čas, když se lámou dějiny. Jenže ta katarze, což dobře věděli už řečtí dramatikové, se zkrátka vynechat nedá. A pokud se to přesto napíše nebo narežíruje bez ní, ona se stejně dostaví. Opožděně. A třeba v jiné podobě a za méně příznivých okolností. Možná, že i ten následný rozpad republiky nějak souvisel s tím hromadně vynechaným pokáním jednotlivých občanů. Nejsem politik, jak už bylo řečeno, ale jako spisovatel, který trochu zná lidskou duši, si nepřestanu myslet, že ti lidé tenkrát na Letné by tu výtku unesli, a že by pobouřeně neodešli. Že by citem poznali jak její oprávněnost, tak její nutnost. A pochopili by, že jim otevřela možnost stát se opravdovějšími, upřímnějšími k sobě a následně i ke svým bližním. Možná se teď dopustím nějaké nepatřičnosti, ale připadá mi, že řečníci, kteří tenkrát mluvili z tribuny, jednali s lidmi dole jako s jednolitým davem, jako s beranidlem, kterým se prorážejí vrata pevnosti, přičemž přecenili sílu těch už dost ztrouchnivělých vrat a podcenili nutnost reformace lidských duší. Svým způsobem ten politický převrat usnadnili, ale byl to právě jen vnější způsob, zatímco uvnitř lidí se nic převratného nestalo. Byli osvobozeni od vnějšího nátlaku, což samozřejmě je velice pozitivní, ale zdaleka ne všichni pochopili nároky této nové situace na ně samé. Osvobození není to samé co svoboda. A pokud svoboda je stav ducha, stav mysli, nedá se to sloučit s tím, že překážky této svobody v duších nebyly odstraněny sebereflexí, nebo starodávněji vnitřní očistou.
Mezi řečníky byl i kněz. On to vlastně celé moderoval. Nakonec přivedl na tribunu dva policisty, kteří zasahovali proti demonstrujícím studentům na Národní třídě a vyzval shromáždění, aby těmto dvěma policistům odpustilo. Dojatí lidé to učinili, byla to velká symbolická scéna. Ale o co v ní ve skutečnosti šlo? Opět pouze o pochlebování davu, který se cítil mravním vítězem a z této pozice odpustil dvěma zástupným provinilcům. Hodně lidí dokonce plakalo. Plakali nad tím, jak jsou skvělí. Dnes mnozí z těchto skvělých lidí mají pocit, že revoluce jim byla ukradena, že byli podvedeni a že za komunistů se měli líp. Tento egoistický přístup, jehož jednu příčinu jsem se pokusila vysvětlit, naznačuje, že při budování naší dnešní demokracie stále ještě vaříme z vody, jako kdysi Masaryk, což ale neznamená, že bychom měli zhasnout oheň pod tím kotlem. Naopak to zvyšuje nároky na ty osobnosti, které se myšlenkám demokracie ve svých srdcích upsali už dávno a jejichž mravnost nepodléhá dobovým náladám a dobové morálce.

Nároky, které si Masaryk kladl sám na sebe a cíle, ke kterým směřoval ve věku, kdy většina lidí už jen okopává záhonky na zahrádce, jsou téměř neuvěřitelné. Ale bylo to tak, to jsme si vymýšlet nemuseli, a ten příklad dobrodružného srdce, hluboké mravnosti a nezlomné vůle by nás měl chránit před naší malověrností a skleslostí, která na nás mnohdy dolehne. Měli bychom si také připomenout, že Masarykovo dlouhodobé a čím dál náročnější setrvávání v úřadu prezidenta bylo politicky nezbytné, což s pokorou filosofa a odpovědností státníka přijal. Říká se tomu úděl opravdovosti, ale ona to byla i osobní oběť, protože myslitel jeho velikosti musel vědět, že politika je proces, který nikdy nekončí a kdy všechny výhry jsou jen dočasné, protože žádný politik nemůže na tomto proměnlivém světě nic trvalého zajistit. Osobnosti jakými byl Masaryk, Beneš, Štefánik a mnozí jejich předchůdci až k tomu Husovi a Chelčickému však trvale zůstanou ukazateli cesty, po které by se naše národní politiky Čechů a Slováků měly i v budoucnu ubírat.
Nakonec dovolte, abych vám zde přítomným, kteří o tom víte mnohem více než já sama a kteří jste vytrvalými strážci a nositeli odkazů těchto našich velkých příbuzných, jak by řekl Pekař, poděkovala za možnost přečíst zde tuto nedokonalou ale s chutí připravenou úvahu. Udělala jsem to opravdu ráda a velice vám všem děkuji za pozornost, toleranci a trpělivost, s kterou jste mě vyslechli.

6.9.2012
by Admin
0 comments

Osamělost proroka

Příspěvek do sborníku Milan Machovec – mistr dialogu, 2005

Mojí osudovou smůlou je, že všechny inspirativní muže potkávám příliš pozdě. Sotva je stihnu pochopit a vytvořit si návyk, umřou mi. Tak tomu bylo i s profesorem Milanem Machovcem.

Všechno začalo jedné soboty uprostřed podzimu roku 1998. Po obědě jsem šla vyprovodit kamarádku k tramvaji. Byla smutná, protože se chystala na složitý rozvod, a příliš se jí nechtělo domů, děsila se osamělé neděle. „Pojď, koupím ti něco na čtení!“ navrhla jsem, když jsme v podchodu na Karlově náměstí uviděly stánek. Měli tam zlevněné paperbacky za jednotnou cenu dvacet korun. Zatímco si prohlížela detektivky, objevila jsem „Ježíše pro moderního člověka.“ Odklopila jsem žlutou obálku a přečetla si první odstavec. Pak se čas zrychlil.
Zaplatila jsem dva výtisky, jeden jsem věnovala kamarádce a s druhým spěchala domů. Do rána jsem tu knížku přečetla, ale moje vzrušení nepolevilo. Při druhém čtení už jsem si dělala výpisky a poznámky. Pak jsem řadu dní pročítala Nový zákon a porovnávala kralické vydání s ekumenickým. V Národní knihovně jsem si půjčila Rukopisy od Mrtvého moře, okopírovala podstatné kapitoly a opoznámkovala je. Sehnala jsem si mapu starověké Palestiny. Začala jsem pročítat Starý zákon. Poznámky jsem řadila podle témat a také podle postav. Všechny ty knihy, šanony a papíry už se mi nevešly na psací stůl, a tak jsem si práci přenesla na rozložený jídelní stůl v hale. V této fázi jsem vyčerpala rezervu peněz a rodinu postihla tzv. veselá bída. Prodala jsem zbytky starožitného porcelánu, vařila těstoviny a brambory a přestala kouřit. Děti zpozorněly. „Proč to studuješ? K čemu to je?“ „Nevím. Ale baví mě to.“ „Baví!? Jenže ty musíš psát. Vydělávat. Jsi maminka!“ upozornily mě. „Zítra to vyřeším,“ slíbila jsem. Když uklidněně odešly k televizi, rozsvítila jsem si žlutou stojací lampu v hale a prohlédla si svůj „archív“. Té noci jsem pochopila, že všechny ty výpisky a poznámky tvoří přípravný materiál pro napsání románu o Ježíšovi.
Existenční otázku jsem zatím vynechala, svaté nadšení mi nedovolilo věnovat se něčemu tak přízemnímu. Místo toho jsem napsala dlouhý dopis panu profesorovi Machovcovi. Vysvětlila jsem mu v něm, kdo jsem, jaká jsem a co chci udělat. Nakonec jsem ho požádala o konzultační schůzku. Ještě v noci jsem dopis odnesla do schránky. Před usnutím se mě dotkla zneklidňující myšlenka, že psaní takového románu může trvat i několik let a že nemám žádného sponzora, který by nás průběžně živil. Ale podařilo se mi úzkost zahnat. Člověk nesmí být srab, když chce psát román o Ješuovi. Zítřek má dost vlastních starostí…
Druhý den se stal zázrak.Zavolal mi překladatel z Mnichova a jménem bavorské vlády mi nabídl roční tvůrčí stipendium v Domě umělců v Bamberku. Vzala jsem si týden na rozmyšlenou. V tom týdnu přišla odpověď pana Machovce, že se těší na moji návštěvu.
Holešovická ulici U Průhonu byla tmavá a větrná. Dům číslo čtyři byl téměř na konci, jmenovky u zvonků nezřetelné, ale kdosi právě vycházel. „Třetí patro. Jeďte výtahem,“ poradil mi. Šla jsem po schodišti, abych rozdýchala trému. Dveře bytu mi otevřela mladá dívka. „Ano, pan profesor je doma. Právě zkoušíme.“ Nudlový pokojík, do kterého mě zavedla, byl spoře nasvícený stolní lampičkou a plynovými kamny v rohu. Vedro jak v sauně.
Dvě dívky stojící u knihovny si mě zvědavě prohlédly. Zachraple jsem pozdravila. Starý muž v krátkém baloňáku sedící v pohodlně rozviklaném dřevěném křesle a s nohama opřenýma o postel mě přátelsky uvítal: „Á, další děvčátko na zkoušení.“ „Já ale nejsem … studentka,“ hlesla jsem a pokročila k dosahu světla. „Dějiny filosofie mě učil váš bratr. Před pětadvaceti lety. Psala jsem vám kvůli … té knize.“ „To jste vy? Vítám vás, Lenko. Moc jsem se těšil! Tak, děvčátka, dejte mi indexy.“ Netrpělivě zatřepal rukou. Dívky rozteteleně otevřely kabelky. „Ale, pane profesore,“ odhodlala se jedna, „vždyť jste se nás ještě na nic nezeptal.“ „Nevadí. Vidím, že to umíte na jedničku!“ A tak jim to zapsal a pak je poslal s nákupní taškou do nedaleké Delvity pro košer vodku (druhý regál vpravo). Než nám ji studentky přinesly, našel v předsíňové kuchyňce dvě štamprlátka a na mou počest je vyleštil. „Nebude vám tu zima?“ staral se. „Ne,“ ujistila jsem ho a ohlédla se na sálající kamínka. „Tak si udělejte pohodlí. Jako doma.“
Čekání na vodku využil k dotazům: kolik je mi let, kolik mám dětí, jestli se ještě stýkám s Vaculíkem, na jakou rakovinu umřel můj táta, jak se daří mamince, jestli měla po tátově smrti ještě další vztah a jestli vím, že postava Arnošty z tátova románu Přestřelka je jedna z nejúžasnějších literárních hrdinek. Vodka pořád ještě nepřicházela, a tak jsem se panu profesorovi pokusila opatrně vysvětlit, že Přestřelka je autobiografická jen částečně, že maminka ve skutečnosti nebyla knihovnice, ale učitelka a že některé intimní detaily ze života mých rodičů se de facto odehrály dřív, než děj románu začal. Vypadal, že je tím zklamaný, Přestřelka byla opravdu jeho milovanou četbou, a tak v jakési obraně vytěsnil mé odpovědi ze své paměti a při každé další schůzce se na tytéž věci ptal znovu. Tak dlouho, až jsem pochopila, že moje svědectví dcery je tomuto hledači pravdy vlastně nepříjemné.
Když jsme tenkrát otevřeli svou první konzultační košér láhev, usměrnila jsem hovor na evangelia a evangelisty. A brzy jsem pocítila, že sedíme v majáku nad nočním městem a že jsme oba šťastní v té debatě, která nás posunula o dva tisíce let zpátky. Pro mě to bylo předznamenání. Tehdy v tom přetopeném holešovickém doupátku jsem získala jistotu, že svou knihu dokážu napsat. Pud autorské sebezáchovy mi ale taky napověděl, že v průběhu psaní už se s panem profesorem nesmím sejít, pokud nechci být ovlivněná příliš.
Druhý den jsem zavolala do Mnichova, že to stipendium přijímám a na velikonoce roku 1999 jsem už odjela s nejmladším synem, počítačem a bednami knih do Bamberka. Po roce práce byla polovina knihy (cca 350 stran) hotová. V dubnu 2000 jsem se vrátila do Prahy a v šibeniční lhůtě (měla jsem už totiž smlouvu s vydavatelem) jsem dopsala „zbytek.“ Rukopis, který měl téměř 700 stránek, jsem dokončila den před termínem, tedy třicátého srpna roku 2000. Vydavatel mi text namnožil a jednu kopii jsem poslala po dr. Miloši Pojarovi do Holešovic. Za čtyři dny přišel výhružný pohled: „Přijďte co nejdřív! Mám mnoho závažných připomínek! Milan M.“ Vyčkala jsem ještě pár dní a pak jsem jej, s lahví košer vodky, navštívila.
Bylo dusné zářijové odpoledne, pan profesor, usazený ve svém dřevěném křesílku, působil unaveně a nemocně. Ale i když mi na začátku setkání své potíže vyjmenoval, v průběhu dalších hodin na ně přezíravě zapomněl. Jeho vztah k vlastnímu nemocnému tělu byl, jak mi dnes připadá, mírně pohrdavý. Ale byla v tom i pokora a radost nad tím, že jeho duch v tom zchátralém a bolavém příbytku pořád naplno plane. Brzy jsem poznala, že dokonce sžíravě. Otevřeli jsme si láhev a pustili se do práce. Během této schůzky (a dalších pěti či šesti) jsem se naučila mnohému, ale především sebeovládání. To asi musím vysvětlit podrobněji.
Beránka jsem psala patnáct měsíců. Dennodenně a ke konci už doslova dnem i nocí. Byla jsem hluboce přesvědčena o tom, že je to moje životní dílo a teď jsem čekala gratulaci doplněnou několika spíš kosmetickými připomínkami. Jenže to jsem málo znala pana profesora. „Proč tomu říkáte román? Vždyť je to samý dialog! V životě jsem nečetl tolik dialogů. Když už jste dokázala vystavět takový příběh, měla jste zvolit klasickou formu. Proč jste to nenapsala jako Tolstoj?! Nebo Thomas Mann?“ „Protože by to nikdo nečet. Já jsem to psala pro dnešní lidi… Chtěla jsem, aby se v tom nedalo přeskakovat.“ „Vy myslíte, že v Anně Karenině se dá přeskakovat?“ zhrozil se. „Dá. Všechny ty politické pasáže. A Thomas Mann má taky strašně rozvleklé monology, což lze pochopit, protože v té době spisovatel suploval i roli osvětáře, takže své čtenáře chtěl zahrnout…“ „Příběh o Ježíšovi není osvěta?“ chytal mě do tenat. „Je. Ale aby se to povedlo, musí to čtenáře strhnout. Nechtějte po mě, abych obhajovala svůj styl. Mám ho promyšlený, to přece není automatické psaní! Podívejte, ta knížka je už hotová. Jen jsem vás prosila, abyste mě upozornil na případné chyby ve jménech, nebo v popisu krajiny. Já jsem v Izraeli nikdy nebyla a podle mapy a fotek je těžké…“ „Tak to vezmeme od začátku. Já jsem vám to červeně podtrhal a proškrtal.“ „Proškrtal?“ hlesla jsem nevěřícně. „Ovšem! Tady hned zkraje jsem škrtl ty Kornéliovy úvahy o náboženství. Takhle by římský voják nepřemýšlel.“ „Moment! Kornélius je jedna z hlavních postav. Není to jen voják, je vzdělaný, dá se říct intelektuál. Pane profesore, pojďme si to ujasnit. Ty postavy mají svůj vývoj a zrovna Kornélius je typ, který bojuje mezi loajalitou nebo spíš disciplínou a vlastními zkušenostmi s židovskými…“ „ Nebo Pilát! Jak si můžete myslet, že Pilát by dokázal napsat tak vtipný dopis?“ „A jak víte, že ne? Pilát je skeptický už v evangeliích, tak jsem to rozvedla. Mně šlo spíš o to, abych tam neměla nějakou hrubou faktickou chybu.“ „Hrubá chyba je to, jak jste pojala Salome. To přece nebyla žádná puberťačka, jak ji líčíte vy, ale normální nymfomanka, což geniálně pochopil Oscar Wilde. Proč jste ji nepojala jako nymfomanku?“ „Protože nebudu opisovat od nějakého buzeranta, pardon. Já vidím Salome jinak. Ale nechme Salome, mě jde spíš o ty zvyky, přírodu, to kdybyste mi zkontroloval.“ „No, tam je velmi hrubá chyba. Kde jste kdy četla, že by tenkrát u Galilejského jezera pěstovali rýži?“ „To jsem četla v Lidé a země. Celé jedno letošní číslo bylo věnované Izraeli a byl tam článek, že podle nejnovějších výzkumů tam tehdy fakt tu rýži pěstovali.“ „Prosím vás v nějakém plátku něco napíšou a vy jim na to skočíte. Jak by tam mohli pěstovat rýži, když neměli styky s Čínou?!“ „A co Alexandr Makedonský? Ten měl styky s Indií a v Palestině byl tři sta let předtím, než děj románu začal. I kdyby tu rýži měli jeho vojáci přivézt na škorních, tak…“ „To je vaše nepodložená úvaha. Já tu rýži škrtám. Dejte tam proso.“ „Proso je nuda! Pane profesore, vždyť já tu rýži vítala se slzami v očích. Mě přece šlo o ten jídelníček Jana Křtitele. Všichni se pořád báli, aby neztratil sílu, a tak mu Miriam nalhala, že rýže je galilejská bylina a že ji smí jíst. „Vy máte na všechno odpověď. Ale zdá se, že jste chyběla ve škole, když se probíralo osobní zájmeno „já“. Jaký je čtvrtý pád?“ „Zájmena umím. Jestli je tam chyba, tak je to překlep.“ „To víte, já jsem pedant a opravuju všechno.“ „Jste úžasný!“ přikývla jsem. „Lichotky nepotřebuju. Raději mi dolijte.“
V deset hodin vodka došla a pan profesor mě poslal domů. „Zítra vás zase čekám. Probereme další díl!“ loučil se. Vypadal mnohem zdravěji, než při mém příchodu. Statečně jsem mu zamávala, zaťala zuby a vynesla své tajné slzy na noční ulici. V kabelce jsem měla mobilní telefon, ale nenapadal mě nikdo, komu bych měla zavolat pro útěchu. Doma jsem si uvařila konev čaje a do tří ráno seděla nad červeně poškrtaným rukopisem. Pak jsem šla na procházku se psem. Za přístavištěm výletních parníků se pohupovaly spící labutě, řeka voněla, pes byl šťastný a já jsem se uklidnila.
„Proč jste si usmyslela, že Ješua má psa?“ ušklíbal se pan profesor při druhé schůzce. „Vám není známo, že Židé pohrdali psy?“ „Je mi to známo. Ale jistě se shodnem v tom, že Ješua byl jiný. On nepohrdal nikým. A kromě toho, ten pes je tam i z citových důvodů. Sám tvrdíte, že Ješua byl mezi těmi prosťáčky učedníky intelektuálně osamělý. A když mu popraví Jana Křtitele a Miriam je vzdálená, chtěla jsem, aby měl nějakého oddaného tvora. Víte, jak pes dokáže uklidnit, když je člověk v krizi?“ „Nevím. Já k zvířatům moc nemám vztah. Vy určitě ano. Tady je zase kočka. Otrok honí kočku kolem fontány. Nač to tam máte?“ „To je z technických důvodů. Situace je napjatá, Pilátovi utekla žena, ale on to neví, ještě spí, jenže chlapec dělá hluk, honí kočku a voják ho okřikuje, bojí se, že se Pilát probudí a začne čurbes. Nemohla jsem tam přece dát, otrok si pouštěl Radiožurnál a voják ho nervózně okřikl. Musela jsem ten hluk vyřešit jinak, dobově.“ „Máte to promyšlené.“ „Děkuju.“ „Škrtla jste tu rýži?“ „Ne. Tím by se mi rozpadl Křtitelův jídelníček.“ „Vy jste dost tvrdohlavá. Už jsem vám řekl, že máte nohy jako dvacetiletá?“ „Nejen nohy, pane profesore.“
Při další návštěvě v Holešovicích se řešil kůň. „Drahá, vy přece znáte evangelia nazpaměť. Tak jak jste mohla napsat, že Ješua přijede do Jeruzaléma na koni. Přijel na oslu!“ „Pane profesore, můj Ješua je krásný mladý muž. Už jste viděl, že by mladý muž jel na oslu a nevypadal při tom směšně? Oni ho vítají jako krále a on by plouhal nohama skoro po zemi? To jsem nemohla připustit, uznejte. Navíc se mi moc líbí, že toho koně učedníci ukradli Římanům. Ješua to neví, ale Kornélius to pozná, takže pro čtenáře vzniká další napětí.“ „Za tohle vás kritici ukřižují.“ „To beru. Horší by bylo, kdybych tam měla nějaký omyl způsobený neznalostí. Chybu ve jménu, nebo v popisu krajiny. To je ten hlavní důvod, proč jsem tady. Abyste mi ty skutečné chyby vychytal.“ „Vaše největší chyba je, když se domníváte, že ten příběh už máte hotový. Já na vašem místě bych rukopis na rok odložil a teprve potom…“
„To nemůžu udělat!“ zděsila jsem se. „Za rok bych třeba vychladla, třeba by mě ta vášeň k tématu opustila. Vy neznáte co to je, přikládat pod kotel?“ Zaujatě si mě prohlédl. „Nepamatujete si, jak dlouho psal váš tatínek Přestřelku?“ „Pamatuju. První verzi měl za dva měsíce. Pak to ještě pár týdnů piloval.“ „No dobře,“ smířil se. „Zřejmě ten váš chvat bude dědičný.“
Po prvních dvou konzultacích jsem pochopila, že pan profesor má na své sarkasmy a zraňující výtky plné právo, protože je to jeho obrana. Miloval Ješuu o mnoho let déle než já, celý svůj dospělý život se k tomu tématu vracel a vysvětloval je nevídaně odvážným způsobem a pak si dovolím přijít s románovou verzí napsanou za patnáct měsíců. „Možná si myslíte, že je to ode mě drzost,“ nadhodila jsem při třetí konzultaci. „A máte pravdu. Jenže za kým jsem měla jít, když ne za vámi? Vy jste mě k napsání té knihy inspiroval. Nebýt vašeho Ježíše, asi bych si nikdy netroufla…“ Na chvíli ho to dojalo, ale rychle se z toho vymanil a pokračoval v souboji.
Dnes, s odstupem let, vím, že ty tehdejší zářijové disputace s Milanem Machovcem nad rukopisem Beránka byly nejintenzívnějšími chvílemi mého života. Skrumáž pocitů se mi ve vzpomínce slévá do zážitku hlubokého štěstí. Kdekoliv se dva lidé sejdou ve jménu mém, budu s nimi… Kdybych to tenkrát neprožívala v jakémsi tranzu, asi by mě napadlo vzít si magnetofon. Ale na vzpomínkách je útěšné to, že i když z nich zmizí přesná slova, o to zřetelněji se vybavuje autenticita pocitů. I dnes, při psaní těchto řádků, se mohu znovu vrátit do bytu v Holešovicích na své obvyklé místo vedle knihovny a pozorovat pana profesora, riskantně zakloněného v křesle, s brýlemi v ruce, jak mi se zavřenýma očima cituje pasáž z evangelií. Za jeho hlavou tmavé okno s obrysem dávno uschlé rostlinky a na stole vedle stohu knih poloprázdná láhev s košér elixírem. Pamatuju si, jak nás dráždilo každé vyrušení, třeba zvonek mého mobilního telefonu nebo příchod nečekané návštěvy a jak jsme tyto vpády do našeho společenství striktně řešili.
S odstupem času si taky uvědomuji některé povahové rysy pana profesora, na jejichž analýzu jsem tehdy neměla čas, protože mě zcela pohlcovalo téma hovoru. Zpětně si například myslím, že jeho proklamovaný feminismus měl značně složité pozadí. Možná chtěl být feminista, protože mu to připadalo správné. Myslím ale, že skutečným feministou při své povaze být nemohl. („Na ženu jste dost sečtělá a vzdělaná,“ řekl mi jednou překvapeně. Jindy kritizoval jednu naši společnou známou pro její neúnavnou aktivitu a organizační talent. „Ale vždyť byla úžasná! A někdo přece musel v disentu tyto věci zařizovat,“ hájila jsem nepřítomnou paní. „Ale ne moje žákyně! Promrhala svůj talent pobíháním!“ Pochopila jsem, že to bere jako osobní zradu.) Byl skromný, co se týče statků a životních potřeb, ale na svůj intelekt byl oprávněně hrdý, cítil se být v té nejvyšší kategorii vyvolených, což mě nepopouzelo, připadalo mi to vlastně přirozené. A opravdu jsem užasla, když jeden můj kolega, kterému jsem při dlouhé cestě vlakem o Milanovi Machovcovi vyprávěla, reagoval rozčileně. „Jak to, že s tebou mluví tak drze? Je to tím, že pro tyhle lidi už neplatí žádná pravidla?“ Pak jsem o tom hodně přemýšlela a dosud v tom nemám úplně jasno. Ale je nesporné, že při rozhovorech s panem profesorem jsem se cítila jako ve stavu beztíže, bez zábran a bez ohraničení.
Připadá mi, že v sobě měl jakousi až starozákonní prorockou vzteklost, když viděl kam ten svět spěje. Celý život cítil osobní zodpovědnost za dobu, v níž žil. Vychovával své žáky a na některé byl pyšný. Chtěl mít následovníky. Měl smysl pro tajemství, člověčí i vesmírná, byl hledač, a občas se hluboce mýlil v lidech. Někdy však byl ve svých zkratkovitých charakteristikách jasnozřivý. Když často říkal a psal, že svět už mohou spasit pouze ženy (díky své větší citlivosti a sepětí s řádem přírody atd.), připadalo mi to však jako směs naivity a touhy. Ale snad v tom byl i jakýsi jeho pocit osobního dluhu. Po této odbočce, která snad nikoho neurazí, se vrátím k poslednímu večeru, který jsme v září roku 2000 strávili nad rukopisem Beránka.
I když rýže škrtnuta nebyla a Pilátův dopis zůstal nezměněn, pan profesor působil smířeně a krotce, když srovnával papíry do desek. „Teď už mě nebudete na nic potřebovat,“ řekl zkusmo. „Budu. Zvykla jsem si na vás.“ „Zvykla? I když jsem takový pes?“ „To je překonané. Teď už jsme v jiném stádiu,“ vysvětlila jsem mu.
A tak jsem za ním chodila dál, popovídat si a hlavně naslouchat. Ale nikdy jsem si nevzala magnetofon a ani teď necítím potřebu jeho vzpomínky a názory rekonstruovat. Myslím, že všechno důležité, co chtěl předat, stihl sepsat sám. Snad jen v citové oblasti svého žití cítil určité selhání nebo nezdar, protože o tom opakovaně mluvil. Určitě ale ne proto, abych to „inspirovaně“ použila třeba v povídce. Spíš si jen chtěl potvrdit, že ho chápu.
Když Beránek koncem listopadu 2000 vyšel, přinesla jsem mu jeden výtisk. Dojalo ho, že jsem mu na předsádce umístila poděkování a jistě netušil, že ta vytištěná dedikace je kromě skutečné vděčnosti motivovaná i ženskou lstí. Takhle jistě nemůže knihu veřejně napadnout kvůli té sporné rýži, věřila jsem. To, že ji napadli jiní (a samozřejmě ne kvůli rýži), jsem čekala, takže to nebolelo. Myslím, že pana profesora ty povrchní a mnohdy i nedůstojné kritiky zasáhly mnohem víc, ale když poznal, že nepotřebuju utěšování, přestal se nad nimi vztekat a brzy mi začal podsouvat další témata na další román. Tvrdil, že jsem na vrcholu sil a musím to využít. Nemohl vědět, že mě práce na Beránkovi citově vtáhla natolik, že se nemůžu vymanit, že to nejde odstřihnout a že si připadám jako splihlá chaluha. Nakonec jsem si v pudu sebezáchovy naordinovala čtrnáctidenní dovolenou u moře, myslela jsem, že slunce ze mě vypálí ten hluboký smutek nad hotovou knížkou a moře to odplaví. Jenže jsem udělala zásadní chybu a místo detektivek jsem si přibalila do kufru Bibli, kterou jsem pak tahala i na pláž, což okolní Italy s dekorativními zlatými křížky na krku fascinovalo, ale naštěstí i drželo v uctivé vzdálenosti. A tak jsem si v klidu prostudovala a ujasnila postavu Pavla.
Hned druhý den po návratu jsem běžela s notesem poznámek do Holešovic. Dveře mi otevřel syn pana profesora Martin. Spíš tedy jen pootevřel: „ Ani sem nechoďte, táta je na tom moc zle. Srdce! Sanitka už je na cestě.“ Ale pak se dal uprosit a dovolil mi na chvíli vstoupit.
Pan profesor ležel na posteli, měl zavřené oči. Sedla jsem si na svou židli a sledovala, jestli dýchá. Dýchal! Po chvíli otevřel jedno oko. Měla jsem červené letní šaty, italské opálení a francouzskou kolínskou. Otevřel i druhé oko. „To jste konečně vy? Jdete tak tak. Právě umírám.“ „Slyšela jsem. Ale sanitka je už na cestě,“ pípla jsem. „Ta pojede až… z Krče,“ zachraptěl pacient a pokusil se nadzvednout. „Stihnete mi aspoň dát poslední pomazání. Máte?“ Nejdřív jsem zkontrolovala dveře do předsíně, byly zavřené, Martin zřejmě v zadním pokoji balil tašku. „Mám,“ přiznala jsem a vyndala láhev. Našla jsem skleničku a odlila maličký hlt. Spolkl ho. Ostražitě jsem čekala na účinek. Projevil se rychle a viditelně blahodárně. Pak profesor se posunul téměř do sedu a žádal přídavek. Na to jsem ale už neměla odvahu, a tak jsem mu při čekání na sanitku vyprávěla své postřehy o Pavlovi a o struktuře případného románu. „To nepište!“ odfrkl. „To by vás nebavilo. Pavel je studenej čumák. Ale přijďte zítra do nemocnice a proberem to!“
Bála jsem se, že mě tam nepustí, protože ta vodka se samozřejmě provalila. Ale doktor se mě zastal, tvrdil, že to byla medicínská dávka a že se srdíčko naopak povzbudilo a rozchodilo. Ale i tak s tím pan profesor ležel dlouho, a tak jsme měli čas probrat toho Pavla a definitivně ho zamítnout.
Po návratu z nemocnice čekalo profesora tíživé rozhodnutí, které se týkalo jeho přednášek na Filozofické fakultě. Poznal, že se jich bude muset vzdát, ale stále věřil, že jen dočasně. Jedno z posledních veřejných vystoupení, ne-li poslední vůbec, měl na Literární akademii, kde jsem v té době vedla seminář tvůrčího psaní. Navštěvovalo jej šestnáct studentů nejrůznějšího věku, od vitální důchodkyně až po dvacetileté „děti.“ Přijela jsem pro pana profesora taxíkem. Byl už připravený za dveřmi bytu, na hlavě koženou kšiltovku, v ruce hůl a přes rameno torničku. Řidič nás vysadil u branky areálu, akademie byla v prostorách bývalé sídlištní školky, a když jsme se pomalu blížili zahradní pěšinkou k pavilonu, pozorovali nás mí studenti z oken. Těch sto metrů nám trvalo snad čtvrt hodiny, ale v učebně filozof zázračně pookřál, udělal si pohodlí, hůl odložil na lavici a pak dvě hodiny vyprávěl o svém dětství, o lidech, kteří ho ovlivnili, o svým nejmilovanějších knihách, které ho pomáhaly nasměrovat a o vztahu umění a filozofie.
Studenti uhranutě poslouchali, věřím, že pro mnohé z nich to byl životní prožitek a i ve vzpomínce jsem šťastná, že jsem tu přednášku zorganizovala. Tehdy se projevila relativita času, dvě plné hodiny uběhly dřív než běžná vyučovací „pětačtyřicítka.“ Po přednášce se jedna z posluchaček, která s sebou v ten slavný den měla i manžela, nabídla, že pana profesora odvezou domů. Za třicet minut mi na mobil přišla textová zpráva: ÚKOL SPLNĚN. CESTOU DO HOLEŠOVIC PAN PROFESOR PRIKÁZAL ZASTAVIT U HOSPODY, KDE JSME MU PODLE INSTRUKCÍ KOUPILI LÁHEV VODKY.

O pár týdnů později jsem za Milanem Machovcem přišla s nabídkou, zda by nenapsal pro chystané nové vydání tátovy „Přestřelky“ úvod. Vypadal potěšeně, ale myslel si, že úvod bych měla napsat já a on doslov. „Ta kniha možná u tupců vyvolá kritiku, a tak ji zaštítíme z obou stran. Je to naše povinnost!“ A hned mi přikázal, abych svou část napsala co nejrychleji a přinesla mu ji, aby věděl, na co má se má pak zaměřit on.
Poslechla jsem a přišla s textem už za několik dní. Pečlivě si ho pročetl, navrhl mi jednu kosmetickou úpravu a slíbil, že svůj doslov začne psát okamžitě. Asi za týden mi volal, že už to má hotové. Netrpělivě žádal, abych okamžitě přijela. Za hodinu už jsem seděla na své obligátní židli v holešovickém doupátku a on mi pomalu s mnoha nadšenými vysvětlivkami přečetl svůj skvělý doslov. Jenže to měl napsané rukou a na mnoha místech byly vsuvky a škrty. „Rozluštíte to?“ Nejistě jsem krčila rameny. „No, raději to přepíšu na stroji,“ rozhodl se gentlemansky.
Ale ani strojopis pak nebyl o mnoho čitelnější, občas na klávesnici netrpělivě sáhl „vedle,“ a tak jsem si pro jistotu odnesla obě verze, i tu rukopisnou. Doma jsem pak zjistila, že obsahově nejsou zcela totožné, a tak jsem si při jejich „převodu“ do počítače připadala jako starověký přepisovač poškozených pergamenových textů proroků. Tato osobní zkušenost mě utvrdila v tom, že dnešní podoba Starého, ale i Nového zákona je skrumáží mnoha vrstev, mnoha náhledů a mnoha „překlepů.“ Ale na rozdíl od starověkých písařů, já jsem svůj přepis mohla odnést k autorizaci autorovi, který jej na několika místech opravil a připsal další dva odstavce. „A až to vytisknou, udělám i korektury!“
Než to vytiskli, ocitl se však znovu ve střešovické nemocnici. Navštěvovala jsem ho často, stejně jako mnozí další. Personál toleroval naše debatní kroužky kolem postele, ale samozřejmě jsme nemohli zůstával až do noci. A právě ty dlouhé osamělé noce pana profesora trápily, prášky na spaní už přestaly zabírat a silnější dávky se lékaři báli. V té neradostné době mi vydavatel doručil korektury celé „Přestřelky,“ tedy asi pět set šedesát stran. Odnesla jsem ten „špalek“ svázaný v pevných deskách do nemocnice, abych pana profesora potěšila.
Okamžitě cihličku rozvázal a vybral listy svého Doslovu. A samozřejmě tam našel několik překlepů. Znepokojeně na mě pohlédl. „Kdo přečte a opraví to další? Vy sama? Máte tolik času? Uvidíte každou chybu? Už jste zvládla a mně ?“ popichoval mě. Ujistila jsem ho, že po mé korektuře nastoupí ještě odborný redaktor. „Odborní redaktoři už nejsou!“ vysvětlil mi. „O jednom excelentním bych věděla,“ pípla jsem. Pochopil a zálibně potěžkal cihličku. „Jak moc na to vydavatel spěchá?“ Ujistila jsem ho, že pár týdnů máme. „Začnu hned zítra,“ rozhodl se. „Nechte tu prvních padesát stánek. Ale musíte mi přinést originál! A červenou tužku. Radši dvě.“
Korektury „Přestřelky“ nám vydržely asi měsíc. Pan profesor se opět projevil jako úžasný detailista, v jednom místě opravil i chybu autora. Trochu z toho až mrazilo.
Ale pak se znovu vrátila situace, kdy „nezaměstnaný“ a nespavý pacient začal nesnášet okolní prostředí a jeho omezení. Sestřičkám, až na pár oblíbených, říkal noční můry a nemocnici posupně přirovnával k továrně na odležené maso. Při jedné odpolední návštěvě mě ale překvapil svou dobrou náladou. „Dnes jste určitě spal skvěle!“ radovala jsem se. Ale on to odbyl mávnutím ruky a zašeptal: „Mám pro vás námět! Tentokrát to žádný studený čumák není.“ A pokynul mi, abych si honem přitáhla židli. Když jsem se pak k němu zvědavě přiklonila, obhlédl nejdřív zachumlané sousední lůžko, aby se ujistil, že máme soukromí, a potom triumfálně vyslovil: „Napoleon!“
Zasáhlo mě to jako výstřel z děla. Dokonce jsem vstala a mimoděk se šla podívat do zrcadla, jestli ta tvář, do které vyřkl svou žádost, patří mně. Ale krom cukajícího levého víčka (tím šokem) jsem neviděla nic nového. Vrátila jsem se k lůžku. „Napoleon přece není téma pro ženu!“
Následoval prudký profesorův výpad, v kterém mi vyčetl, že jsem zbabělá, konformní, neprůbojná a trpím trapným komplexem méněcennosti. Když to nezabralo, změnil způsob nátlaku a rozhovořil se o Beránkovi tak, že jsem si ten magnetofon fakt měla vzít. Ale i strategické lichotky po mě sklouzávaly. Stačilo představit si ten stoh materiálů, které bych musela prostudovat a ty desítky důležitých bitev, které už dávno odborně popsali a rozebrali jiní. „Ale Bonaparta řádně nepopsal nikdo! Protože nikdo ještě nepochopil, jaký člověk to opravdu byl.“ „Jen vy?“ hlesla jsem.
„Já o něm přemýšlím často,“ přikývl. „A mám vytipované tři, čtyři momenty, které zdánlivě působí jako epizody, ale pro spisovatele by byly záchytnými uzly v osnově příběhu. Tedy pro spisovatele, který má odvahu!“ dodal vyčítavě. „Například co?“ zabředla jsem.
„Například hned ze začátku v té Itálii!“ dychtivě se povysunul na polštáři a zvedl ukazováček s dlouhým nehtem. „Představte si ho, jak se namaskuje za žebráka a v tomhle přestrojení se volně potuluje a zjišťuje situaci. A druhý den…“ vyprávěl a já to viděla jako barevný film, zatímco venku už se stmívalo. „Zbytek mi dopovíte zítra,“ požádala jsem o přestávku, na chodbách už rachotily vozíky s večeří. Souhlasil, najednou vypadal už zase unaveně.
Ale když jsem pak spěchala cestičkami nemocničního parku k tramvaji a potkávala schýlené pacienty v županech, napadlo mě, že profesorův způsob vidění je nepřenosný a že mu při zpracování Bonaparta můžu posloužit jen jako zapisovatelka. Autorem musí být on sám! A tak jsem se u refýže otočila a běžela zpátky. Abych mu řekla, že v téhle bitvě mu budu dělat markytánku, to nutné zázemí s magnetofonem a doma pak přepisem do počítače.
Chodbou v jeho patře jsem se plížila po špičkách a zatoužila po maskovacím bílém plášti. Ale žádná hlídka mě nezastavila, a tak jsem tiše pootevřela jeho dveře. Dodnes jsem vděčná, že mě neslyšel, protože průzor skulinou byl skličující.
Černé můrky mu daly talíř s večeří na podnos pevně přišroubovaný přes lůžko. Ale buď spěchaly, nebo přecenily jeho možnosti, zkrátka to jídlo bylo moc daleko od jeho ruky. Bezradné škrábání lžíce o rantl talíře mě nejdřív nastartovalo k pomoci, ale hned jsem si uvědomila, že tím bych svého Mistra zahanbila. A tak jsem v kuchyňce sehnala pomocnou sílu. Byla to ochotná mladá Ukrajinka.
Druhý den mi pan profesor vyprávěl její příběh. Napoleona jsem zatím odsunuli.

Ale ani později v nemocnici Na Slupi, kde Milan Machovec prožil poslední týdny svého života, jsme se už životopisem vojevůdce nezabývali. Pan profesor se soustředil na vlastní poslední bitvu a občas se ji snažil i glosovat, jak se sluší na filosofa. Otázky, které vzrušeně řešil celý svůj život, si ale odnesl na korekturu do toho příštího. Nebo ne?

6.9.2012
by Admin
0 comments

Náš člověk nahoře

Nekrolog věnovaný Pavlovi Dostálovi pro Právo, červenec 2005

I když si s kdekým tykal, měl taky nepřátele. Tomu se v politice vyhnou jen spáči. On byl ale snílek s otevřenýma očima, navždy okouzlený barvami a echem šedesátých let, melodií, která mu uvízla a ovlivnila rytmus srdce. Jako opoziční poslanec se choval státotvorně, když vstoupil do boje s republikány, které tehdejší vládní koalice přezírala jako okrajovou trapnost, a zatímco přerozdělovala majetky, uniklo jí, že oni (republikáni) přerozdělují lidi. Na občany vyšší a nižší kategorie.
V březnu roku 1997 došlo v Praze nedaleko sněmovny k nočnímu ataku, při kterém byl tento opoziční poslanec přepaden několika chlapy, povalen na zem a pořezán v obličeji. Řidič tramvaje, který situaci viděl, protože musel přibrzdit, pak rychle zmizel, stejně tak několik dalších čumilů. Navíc nefungovala ani bezpečnostní kamera poblíž místa činu, a tak ty vteřiny člověčí hrůzy nebyly nikdy potrestány. Nebyly ani vykoupeny pobouřenou reakcí semknuté veřejnosti, nebo aspoň společným apelem intelektuálů, kteří přece měli útok na zákonodárce vnímat varovně. I když to byl „jenom“ poslanec z opozice.
Tehdejší plošné selhání lidského faktoru ukázalo, že pud sebezáchovy si naše mladá demokracie ještě nevyvinula. Chtěli to útočníci otestovat? Současně si nožem na řezání koberců testovali i pud sebezáchovy svého protivníka. Okřížkovali ho, jako v lese strom, a mysleli, že tohle ten fotogenický frajer neustojí, že zaleze a přestane jim zavazet. Ten záměr však pachatelům, ať už náleželi k jakémukoliv klanu, nevyšel. Zraněný nepodal demisi, nevycouval, nosil svůj obvaz veřejně. Co ho to stálo, zůstane ale tajemstvím. I když byl skvělý řečník, tohle nám nikdy neřekl.
Příští volby, po kterých republikáni jako podměrečné ryby zmizeli ve svých tůních, ale ukázaly, že statečnost jednoho muže, který se odmítl chovat jako oběť, přece jen zvedla ceny hlasů. Náš člověk se dostal do vlády, což ho potěšilo, ale nezměnilo, názory i naléhavou dikci si zachoval. Ani tu klukovskou náušničku nevyměnil za křížek, a tak měl na krku další nepřátele. Ale taky měl hodně přátel, a když se stal ministrem, ještě mu jich houf přibyl. To je tradiční lidská komedie a on to taky tak bral – s úsměvem. Srdcem však rozlišoval mezi starou gardou, která ho utvářela, a novými dvořany, kteří ho chtěli získat. Jako úředník státu, vždy hrdého na originální mrtvé umělce a vždy nevšímavého k živoření těch současných, se choval netypicky. Sám divadelník, měl povědomí o bídě honorářů, ale znal i magickou sílu potlesku. Když jako ministr nemohl kulturu platit tak, jak cítil, že si zasluhuje, chodil svým lidem aspoň zatleskat a poděkovat. Těm, kteří zářili, těm, kteří končili, i těm, co si s uměním teprve něco začínali. A tak svůj krátký zbývající čas štědře rozdrobil všem, které ctil a miloval.
Dobrou noc, princi. Děkujeme Ti.

6.9.2012
by Admin
0 comments

Katedrála – prubířský kámen aneb: Neplačte malověrní!

Deník Právo, 2005. Majetkoprávním sporem o vlastnictví korunovační katedrály sv. Víta se autorka dlouho zabývala.

Český stát se proti rozsudku, kterým byly korunovační katedrála a půl přilehlého Hradu převedeny pod křídla katolické církve, správně odvolal a učinil to okamžitě. Sláva hurá! Neboť je to veliký a chvályhodný pokrok oproti roku 1994, kdy stát k odvolání proti témuž rozsudku přiměl až soustředěný tlak občanů.
V dalších letech se kauza vyvíjela dost nepřehledně, žalobce měnil taktiku z útočné na přešlapovací a handlovací, čímž zmátl obránce, kteří v tom viděli bezradnost a předčasně polevili ve své ostražitosti. Jaksi jsme měli za to, že církev už od svých úmyslů tichoučce upustila, jaksi jsme zapomněli, že její čas plyne jinak než náš, totiž nekonečně a kontinuálně. Že její unavení hráči jsou pravidelně střídáni a trenéři mají konzultanty a celá sborná má přímé napojení na ústředí. Zdlouhavost a nepříjemná drobivost hry časem přestala bavit i publikum (naše občany) a dokonce i naše novináře. Ale možná křivdím a třeba mi pozvánka na úterní veřejné soudní projednávání o naší katedrále v novinách unikla.
A tak jsem tentokrát na Ovocném trhu nebyla, když soudkyně zopakovala svůj udivující verdikt ze 14. 11. 1994. Nevím, jestli to četla stejným vyděšeným tónem a ze stejných taháků jako kdysi. Tehdy nás to semklo k aktivní a vynalézavé obraně (někteří pamatují) a stát nakonec, pár hodin před definitivním poklepáním kladívkem, přece jen zvedl ruku. V úterý 25. 10. 2005 proti stejně vedenému a zpracovanému gólu protestoval hned, a tak souboj neskončil „náhlou smrtí“, ale byl z divize postoupen do druhé ligy, čímž nechci odvolací Městský soud v Praze snižovat, pouze ozřejmuji laikům pavouka našeho soudnictví. Čtenář, který nezná ani kauzu, ani soudkyni a ani rozsudek, si totiž nepodjatě může myslet, že když si stejná osoba jedenáct let udržela stejný právní názor, pak je to osoba mimořádná a její verdikt bychom měli bez debat a s úctou přijmout. Jenže mezi mimořádnou osobou a právním řádem a znalostmi zákonů ještě nemusí být shoda. I proto existuje vícestupňové soudnictví. Paní samosoudkyně z Ovocného trhu tedy předá naši katedrálu odvolacímu Městskému soudu v Praze, kde už bude rozhodovat senát složený z předsedy a dalších dvou profesionálních soudců. Ať už tento senát rozsudek potvrdí, či zruší, „ublížená“ strana si jistě podá dovolání k Nejvyššímu soudu, čili hra o katedrálu postoupí do první ligy, kde tříčlenný senát věc rozhodne a uzavře.
Myslím, že toto všechno jsou nadějné vyhlídky a že skutečně není důvod propadat panice. Všem těm, kteří mi v úterý odpoledne šokovaně posílali esemesky a žádali, abych zase občansky zabojovala, touto cestou odpovídám: „NEBRECTE, MALOVERNI! HRA JE NA NASI STRANE. PREJME SOUDCUM TU SANCI, KTERÁ SE NEOPAKUJE! PAK UZ SNAD CIRKEV POZADA O ODLUKU SAMA.“

6.9.2012
by Admin
0 comments

Děkovačka pro hrobníka

Za tento fejeton získala L.P. 3. cenu Evropského fejetonu (1992)

Protože Shakespeare byl na režijní poznámky skoupý, lze se jen dohadovat, zda výstup s hrobníky mínil ve dne, nebo po setmění. To, že scéna vrcholí dramatickým pohřbem Ofélie, není pro určení času vodítkem. Tenkrát se možná běžně pohřbívalo až za tmy, zvlášť na tom hřbitůvku pod Elsinorem, a zvlášť když šlo o utonulou. Hrobníci a pak i kněz vedou reci o tom, že tahle nebožka by správně mela ležet v neposvěcené půdě, jenže někdo to nedovolil. Kdo? Určitě královna! Tu přece musel už dívčin útek do šílenství přitahovat. A co teprve ta smrt!
„Tak dobře,“ ustoupil kněz, „ale bude to za tmy!“ – a poslal někoho k hrobníkům, aby v rychlosti připravili to místo.

I v našem dávném rodinném dramatu se výstup s hrobníkem odehrával až po setmění. Od rána jsme sice to místo hledali, ale vypadalo to, že Praha už žádné nové mrtvé nepřijímá. Až na Olšanech nám kdosi šeptem prozradil, že náš zesnulý je pro Elsinor tabu. „Tak si ho pohrbíme na Moravě!“ rozhodla maminka. ,,Stejně to tady nenáviděl!“ dodala nespravedlivě ve svém spravedlivém hněvu. Ale přítel mrtvého i nás živých správně namítl, že tam bychom tátu měli moc z ruky. ,,Zkusíme teda znovu ten Motol,“ vzdychla maminka. „Ted večer tam třeba bude někdo…normální.“ Pustila stěrače, aby pres slzy viděla na cestu.

Sjížděli jsme táhlou serpentínou, když náhle v jednom ohybu zabrzdila. ,,Vidíte to, támhle ,vlevo?“ Zdálky to působilo jako rozžatý vánoční stromek, ovšem naležato. A zblízka
to byl hřbitůvek. Maličký, vesnický, útulný, s kapličkou a s domkem pro hrobníka.

Muž sedící pod nízko spuštěnou lampou odložil příbor a vyrušeně vzhlédl k oknu. Pak vstal, vtáhl si kostkovanou košili pod pásek, hvízdl na psa a odemkl nám dveře. Jako bych tu chvíli už kdysi zažila, nejspíš to ale byla jen pocitová vzpomínka z četby. Už antika je plná podobných situací. Zákaz pohřbívání se rychle ujal i ve středověku: církev trestala nemilosrdně, zavržením „špatného“ mrtvého, však často ztratila i „dobré“ živé. Novodobí karatelé si ke svým vědeckotechnickým taktikám dohlížení přibrali i staré osvědčené praktiky ponížení. Muž
v kostkované košili byl ale mimo jejich hru, na jeho periferní hřbitůvek zapomněli.

„Jak to, že marně jezdíte po celým městě?“ užasle vrtěl hlavou, za zády mu stydla večeře. Naše unavené mlčení ho znepokojovalo, i pes vycítil napětí, nervózně vrčel. „Počkejte, a na co on vám vlastně umřel?“ přešlápl, hrobník. Jako by ve tmě za námi náhle vypučel morový sloup. Tátův přítel mlčky vytáhl ze saka ten úřední blanket. Muž v kostkované košili účastně sykl nad diagnózou i nad mládím klienta, pak se mu písmenka jména složila v kód, ten pronikl tunely očí do mozku a hrobník pochopil. ,,Tak to je mi skutečně líto, paní,“ stiskl mamince ruku. ,,Můj hřbitov je ale opravdu plnej,“ vrátil nám papír. Pak zamyšleně sáhl na věšák pro bundu. ,,Mám tu jen jeden hrob. Pro sebe.“ Hmátl do kapsy pro baterku a hvízdl na psa. ,,Ukážu vám to místo, je pěkný, pod stromem. Okolo samý slušný lidi. To víte, když se jmenuju Výborný, nevyberu si špatně, co?“

Lampa nad talířem zůstala svítit, když zamkl dveře domku a odvedl nás, zkřehlé nadějí, k bráně hřbitova. Kráčeli jsme po mírně stoupající cestičce, poslední v radě šel pes. ,,Ve dne sem nesmí, ale v noci, komu by to vadilo, co?“ ,,Nám ne,“ ujistila maminka pana Výborného. „Táta měl psy rád,“ dodala sestra. ,,Nejradši měl koně,“ vzpomněla jsem si. ,,Mohli bychom mu dát zahrát něco o koních.“

,,Tak tady to mám,“ zastavil se hrobník. ,,Moc pěkný, co? Je tu soukromí, dobrej výhled, slušný sousedi. Lepší parcelu by si Mistr ani nemohl vybrat. Tak chcete to?“ ,,Ano! Moc rádi,“ vyhrkla maminka. ,,Ale co vy potom?“ znejistěla. „Já už si nějak poradím, paní. Pro hrobníka se vždycky místecko najde, ne? Aspoň nějaká výhoda v tom smutným řemesle, co?“ Rozkýval baterku, jako by to byl zvon. ,,Psaní taky není moc veselý řemeslo,“ vzdychl tátův přítel. ,,Aspoň ne v téhle zemi.“ ,,A když prší,“ vstoupila do nekrologu sestra, ,,nestojí tu ta voda dlouho?“ ,,Co? V týhle zemi?“ užasl hrobník a upřel oko baterky na tmavou hlínu. ,,To přece není žádnej jíl, slečno. Sáhněte si!“

Lampa se zhoupla v průvanu, když jsme obestoupili stůl. Hrobník odsunul večeři a rozložil služební knihu. Do poslední prázdné kolonky si zapsal tátovo jméno.

Lampa svítila dál, když po našem odjezdu vystoupili ze tmy tri muži a odhrkali své služební role. Hrobník je vyslechl, pak podruhé otevřel svou knihu. „Heleďte, co je psáno, to je dáno. Každý řemeslo má svý zákony, co? Tady se nic škrtat nebude.“ Zastrčil si kostkovanou košili pod pásek a hvízdl na psa.

Tak nám pan Výborný před jednadvaceti lety daroval a uhájil hrob. Kde našel ten svůj náhradní, bohužel nevím. Ale věřím, že je to taky pěkné místo s dobrým výhledem a se slušnými lidmi všude kolem.

6.9.2012
by Admin
2 Comments

Za Fidelem na Kubu

Za Fidelem na Kubu

Za Fidelem na Kubu

- Millennium Publishing 2010.
Starý notýsek v hnědých kožených deskách. Stránky popsané osobitým rukopisem už jsou zažloutlé a působí jako deník. Rodina ani po autorově smrti zápisky neprohlíží, ctí soukromí pisatele. Při každém stěhování se notýsek pietně oprašuje a znovu ukládá do krabice mezi alba a dopisy. Teprve v létě roku 2010 nahlédne autorova dcera na první stránku. Když pozná, že nejde o intimní zápisky, ale o postřehy, které si její otec, spisovatel Jan Procházka, před padesáti lety zaznamenával při svém pobytu na Kubě, začte se do rukopisu. Některé pasáže, například svědecká výpověď účastníka boje v Zátoce sviní, ji uchvátí natolik, že o několik týdnů později odlétá se svou kamarádkou fotografkou do Havany. Mají jen turistické vízum, takže cesta k Fidelovi, s nímž chtějí udělat rozhovor, nebude jednoduchá.
Kniha, kterou o putování Lenka Procházková napsala, je zároveň reportáží i románem o současné Kubě. Jména postav jsou sice z pochopitelných důvodů změněna, ale děje a prožitky zůstávají zachyceny tak, jak se odehrály…